|
|
|
Informace Kde nás najdete Zájemci o členství Co bylo Co bude (možná) Galerie Soutěž o letce roku Odkazy |
Ročenka 1999 - 2000
Zimní Tatry
...opsáno z deníku jednoho účastníka...
pondělí 15.2.
Můj milý deníčku, tak už je to konečně tady. Únor je ideální měsíc na lezení v Tatrách (azúro je i v noci) a tak téměř celý Profi-line vyráží dobývat vysněné vrcholy. Scházíme se na hlaváku v neuvěřitelném počtu 13 lidí (Bobr, Béďa, Kuba, Zdeňka, Láďa, Štika, Miláno, Lubošek, Lída, Patrik, Kvíka, Venca a Pavel). Zprvu mě zarazilo, že jsem viděl pouze jedinou láhev (ve své ruce), ve vlaku jsem však byl rychle vyveden z omylu. S cepíny v rukou obsazujeme tři kupé, Venca a Pavel mají lůžko, srabi jedni. To už si vláček houká a šine si to směr Poprad. Jelikož jsou prostory na spaní řádně zabezpečeny, slézáme se do jediného kupé a společenská zábava nabírá obrátky. Po patnácti minutách jízdy začíná ve hořet poslední vagón našeho expresu. Pohotově využíváme nabídnuté pauzy a na náspu odpalujeme prvního jointa. Dosud ztichlá lokomotiva začne najednou chrčet, někdo však pokuřující hlouček uklidňuje, že se jedná pouze o topení. Vlak se i přes toto vysvětlení dává do pohybu a nám nezbývá než nadávat a naskakovat za jízdy. Atmosféra v kupé je čím dál lepší, postupně likvidujeme víno, další víno, fernet, rum. Miláno dostává akutní záchvat grafomanie a popisuje několik stran Kubova "vtipníčku". Škoda jen, že to za střízliva nepřečte ani sám autor. Pálíme druhého jointa a po něm i největší kaliči odpadají a usínají ve svých kupátkách. Noc zpestřuje rozdováděný Miláno, který nejprve ozdobí okénko nádhernou záclonku aby poté překročil státní hranice na záchodě.úterý 16.2.
Vsadím se, můj deníčku, že tak politováníhodnou bandu jsi po ránu ještě neviděl. Na popradském nádraží se k nám připojuje Macín, který image skupiny rozhodně nezlepší, neboť čeká v bufetu již od páté hodiny. Čekáme asi hoďku na autobus a až si to frčíme směrem k Biele Vodě Kežmarské. Od zastávky nás čeká brutální výšlap na Brnčálu, nejschopnější jedinci (já) to zvládají za dvě hodiny, nejpomalejší (alkoholem zničený Miláno) o hodinu později. Tam nás již všechny vítá Míra s Dančou a Slávkem. Večer se dělíme do trojek systémem jeden zkušený a dva blbci a plánujeme zítřek. Počasí je v ... , sněhu je strašně moc a navíc stále padá. Budeme asi muset změnit naše velkolepé plány. Zmoženi náročným výstupem na chatu brzy usínáme.středa 17.2.
Ach jo, deníku jeden, počasí je stále tam kde bylo včera. Sněžilo celou noc a všude si na nás brousí zuby laviny. Ale ani to nás neodrazuje od výstupu pod Žeruchovy veže. Cesta je poměrně zábavná, sněhu je fakt hodně, chudák Lubošek se hrabe místo nahoru dolu a pak mu nezbývá než zdolat převislé kosodřeviny. Na svahu se poctivě učíme chytání pádů, brždění cepínem a další nezbytné dovednosti. Náležitě proškoleni vyrážíme dobýt první metry ve stěně (a taky poslední). Někdo si to odkráčí na nedaleký led, zbytek následuje Míru, který vytáhl dvacet metrů mixového lezení (asi za tři). Joj, to bylo super. Na chatu se vracíme docela pozdě. Po večeři nás baví Slávek hrou Teta Kateřina. Nejukecanějším členem se dle předpokladů stává Lubošek. Je skutečně neuvěřitelné, o čem všem je schopen odborně diskutovat (mě osobně nejvíce uchvátila debata o komínovém efektu a porodu konečníkem). Před večerkou nás čekala už jen malá smoking party a pak hajdy do hajan.čtvrtek 18.2.
Ty jeden deníku! Furt padá další sníh a tak jsme všichni celý utrápený. V těchto strašných podmínkách není radno podcenit pitný režim a tak společně s Béďou, Kvíkou a Patrikem vyrážíme do vesnice pro zásoby. Objednávku nechť posoudí laskavý čtenář:- 3 litry rumu
- 1/2 litru griotky
- 1 litr fernetu, krabička levných cigaret
- 3 litry vína dvoje brambůrky
A pak že nežijeme zdravě. Na Brnčále se zatím rodí nápad uspořádat postmoderní desetiboj. Zásobovací četa doráží zpět značně zničena, úsměvy kamarádů, které jsme zachránili od potupné smrti žízní a pošilhávání po narvaných batozích jsou nám však dostatečnou odměnou. Večer ještě stihneme popřát Slávkovi happy birthday a uvařit na velehorské podmínky jedlý dort. To už ale začínají první disciplíny desetiboje (motání panenky na rychlost, lapání kostky, atd). Přestávky mezi disciplínami jsou plně využity k doplnění patřičných živin. Slávek se sebe chrlí své historky ze skal, kde se to hemží brutálními jednoprstovými fixy a odřenými ňadry krásných lezkyň. Postupně zjišťujeme, že proti nepříznivému počasí lze celkem dobře bojovat. Večer se vyjasňuje, vzduch voní zimou a nebe je poseto hvězdami, které září jako neposedné bludičky. Že by se to chtělo zlepšit?!?
pátek 19.2.
Néééééé, proč si ten blbej deník vlastně píšu. Opět sněží. Ale i tak se odhodláváme vyrazit pod Žeruchovy Veže. Sněhu od našeho příjezdu přibyl snad metr a tak to bude ohne sranda. Bobr se však činí, hrabe se v "ohubuúseku" vedle vysypané laviny a rve se o centimetry. Už se mu to málem daří když najednou slyšíme lupnutí a snížek se nám pod nožičkama nebezpečně rozhoupe. To by vzalo odvahu i sebevrahovi a tak se dáváme na ústup. Naštěstí nastupující trudomyslnost rozfoukává Slávek dalšími disciplínami hod cepínem, žabí skok. Po vydařeném obídku vyrážím s Milánem a Béďou na okruh dolinou směrem ke Svišťovce stylem Meresjev. Ostatní se alespoň snaží zpřerážet si hnáty na můstku. Skáče se na skialpech, snowbordech a dopadá se na hlavu či záda. Dostatečně odreagováni a vyblbnuti se vrháme do dalších disciplín desetiboje. Za zmínku stojí apnotická pauza. Bobr nasazuje laťku dost vysoko, za 2:20 bez dechu by se nemusela stydět ani ryba. A to je Bobr vážně savec. Pak se nadechuje Macín a všichni jdou do kolen. Snad je to jeho tréninkem na holotropní dýchání či snad zavzpomínal na své dávné plavecké mládí. Takový výkon prostě od jeho startkami vytrénovaných plic nikdo nečekal. Prostě u 2:30 jsme ho začali překecávat, ať toho nechá, asi proto, že jeho pud sebezáchovy, no, prostě ho nemá (ten pud). Psychicky deptaný a modrý Macín ustál 2:50 a všichni v něm vidí vítěze. Pak ale nastupuje Miláno. Fialoví sice už po minutě, ale drží a nepustí. Když už všichni myslí, že u toho usnul, Miláno zhluboka vydechuje a my civíme na Slávkovy stopky, které ukazují neuvěřitelné TŘI MINUTY. Tomu říkám výkon. Pak se už opět rozproudí zábava, mastí se karty, kecá se o všem možném a kouká na film "80 metrů pod vrcholem". Nevím jak ostatní, já usínám značně unaven.sobota 20.2.
Slyšíš, DE-NÍ-KU!!! Balíme. Tak už můžeš bejt spokojenej, ne? A to balíme fakt všichni. Zpočátku se sice našli odpadlíci, kteří prohlašovali, že zůstanou, nakonec však netrhli partu a tak se dnes večer vracíme do rodné vlasti všichni. Dopoledne se ještě věnujeme bohulibé činnosti popíjení svařáku a hraní kostek či karet, odpoledne je již ve znamení zmatečného balení a vzduchem létají nadávky, jak si kdekdo ulevuje, když nemůže něco najít. První opouští Brnčálu předseda, Slávek a Danča, jelikož jsou tady autem. Ostatní se loudají dolů od druhé hodiny odpolední. Na zastávce autobusu se všichni šťastně sejdem a čekáme. Čekáme už docela dlouho a tak krátíme chvíli sněhovou bitvou, kterou ukončí přesný zásah Macínova oka. Autorem je Kuba, jehož koule létají opravdu pekelně rychle. Autobus přijíždí s lehkým zpožděním, v Popradu jsme ale natošup. Kupujeme lístky, občerstvujeme se a za poslední slovenské chechtáky kupujeme něco na usnutí. Ve vláčku opět zabíráme tři kupé, musela ale předcházet lehká úprava na místenkách a zamknutí obsazených bivaků. Skupinu Němčourů se nám takto podařilo nasměrovat do kupé k jedné paní, která měla chudák jet sama. Ja, ja, Wir haben die Plätze reserviert. Cesta zpět není vůbec strašná, stále je co dělat. Zpíváme, popíjíme, pokuřujeme a bavíme se s novým ruských přítelem. Slabší povahy začínají pomalu odpadat a po chvilce zjišťuji, že zůstávám jenom s Tebou, milý deníčku. Teď, když jsme tady sami, tak se ti můžu s něčím svěřit. Tahle akce sice lezeckými výkony neoplývala, přesto byla sranda a bylo to super. Prostě se upevňoval kolektiv. Vím, že jsem byl na Tebe trošku hrubý, ale to mi musíš odpustit, to počasí si vážně posral.
Další: Vysoké Tatry - Chata pod Rysy
Předchozí: Ledopádový přechod - Rysy
Obsah