Ročenka 1999 - 2000

Výstup na pilíř Rouge Brouillard

Asi v půl čtvrté ráno mě budí rachtání v bivakovací chatce. Kluci (Míra Stopka a Pavel Vojtík) se pokouší za světel čelovek připravit všechny věci potřebné k výstupu na pilíř Freney a mezitím snídají. Tak brzo vstávat je dost nechutný, ale všichni v tu chvíli máme takovou motivaci, že nám vstávání nedělá až takové problémy. Osobně jsem byl večer tak vzrušený, že jsem nemohl usnout. Když kluci trochu uspořádali svoje věci a v chatce je jakž takž přehledno vstáváme s Ondrou i my a vnášíme do dění trochu zmatku. Kluci za chvíli mizí pod hvězdami posetou oblohou . Přejeme si navzájem hodně štěstí, které se zvlášť v horách dost hodí. Asi v půl šesté konečně vyrážíme s Ondrou na TO. Naším cílem je 400 metrů vysoký Růžový Pilíř Brouillard jehož zlatavá barva podněcuje fantazie a svádí k k neobyčejným dobrodružstvím něco v tom smyslu píšou v průvodci. Vybrali jsme si nejlehčí cestu Bonnati-Ogiony 10 délek 6a. Je mrazivé ráno, což se nám dost hodí, protože je třeba slanit přes záchod a když mrzne tak je to příjemnější. Po dvou slaněních se dostáváme na prudký sněhový svah. Scházíme dolů na ledovec a pro jistotu se jistíme. Poměrně vtipná situace nastává při seskakování okrajové trhliny což jsou asi 3 metry. Podceňuji tvrdost sněhu a málem si lámu kotníky. Že tato trhlina nám pěkně zpestří návrat ještě netušíme tak se zvesela proplétáme mezi trhlinami k našemu pilíři. Když k němu docházíme nutí mě Ondra nastoupit do cesty Gabarrou-Long asi 7b A2 ED+ 30 hod. Naštěstí si však nástup naší cesty pamatuji a tak jsme před 8 hodinou u nástupu. Tady oba zjišťujeme, že je třeba si ulevit a marně přemýšlíme, proč jsme to neudělali na rovině. Protože jsme na sklonu asi 35 stupňů není vůbec lehké se k tomu odpovědně postavit. Vidím asi 10 metrů nad sebou plošinku a považuji to za svoji záchranu. Plošinka je bohužel dost úzká a tak pouze stačím na Ondru křiknout bacha a už h..... sviští kolem něj. Ačkoliv ho nic netrefilo Ondru to lehce vykolejí a trošku mi vycinká "no Čákis takhle by to nešlo". V devět hodin stojíme připravení na prvním štandu začít lézt. Dost dlouho nám trvalo než jsme všechno na sebe navlíkli a dole uspořádali věci, které jsme se rozhodli nechat na nástupu.(cepín , mačky, oblečení). Ještě než Ondra vyrazí do první délky máme domluvenou relaci ( máme vysílačky) s Freneyskými borci. Ti nám hlásí problémy s nástupem, cestu již vidí a zdá se jim dlouhá. Další relace je domluvena na 12 hodin. Ondra s první délkou nemá problémy je to spára za 6a nejtěžší místo v cestě. Ondra přirovnává toto lezení ke Kamýku i když já tam moc spár neznám. Na druhém konci s batohem musím docela zabojovat. Dělám přestávky , protože se snadno zadýchávám a v krku mě dost pálí, protože je tu velmi suchý vzduch. Počasí si snad ani lepší přát nemůžeme je slunečno , bezvětří a na sluníčku tipuji aspoň 15 stupňů. Dolézám k Ondrovi dost hotov, ale s vírou ,že nejtěžší délka je za námi, což samozřejmě není pravda. Ondra na mě hned věší matroš a posílá mě do druhé délky. Asi po 5 metrech to chci vzdát. Je to takový lehce převislý odštěp a moc si nevěřím. Ondra mě ale umí tak pěkně povzbudit no tak dělej, neboj se ,našlapej si, makej přece" takže nakonec to šlo a já si lehce zvyšuji sebevědomí. Třetí délku přelézáme celkem v pohodě a bloudit začínáme až ve čtvrté. Po jejím Šťastném dolezení zjišťujeme , že je čas na relaci. Dost dobře nechápu ,že kluci jsou stále asi 100 metrů pod nástupem, když v 9 byli 300 metrů od nástupu. Jo hory to je jiná dimenze. Hlásím klukům ,že jsme právě přelezli čtvrtou délku, ačkoli mě Ondra přesvědčuje, že je to délka šestá. Musím se přiznat, že kdybych je poctivě nepočítal nabraná výška by mě určitě taky zmátla. V páté délce narážíme na velice mokrou převislou spáru, do které se Ondrovi vůbec nechce a tak leze lehce zleva. Ondra v to skvěle zabojuje a dá to. I na druhým mi to přijde těžký jako svině a mám co dělat abych nespad, nebo si neodsednul. Šestou a sedmou délku přelézáme v pohodě. A v osmé? Ano tradiční bloudění. Nakukám Ondrovi směr, který opravdu ideální nebyl. Mám co dělat , abych to přelezl aspoň technicky a sedim v tom aspoň 2x a pěkně dlouho. Díky této délce trvající asi 1,5 hodiny jsme propásli další relaci. Ondra navrhuje návrat s tím ,že dolů je to taky daleko a že mladý umřít nechce. Já samozřejmě chci pokračovat i když jsem na dně svých sil. Ondra navrhuje ať to rozhodne Míra ( je to pro Ondru velká autorita). Míra nám v relaci vytýká pozdní spojení. Má o nás chlapec strach , což je pěkné. Míra naštěstí řekne posvátnou větu tak to dolezte a tak pokračujeme. V šest hodin jsme konečně na vrcholu. A taky bylo už na čase cesta se nám zdála nekonečná. Máme velikou radost a tak fotíme jako o život (8 vrcholovek). Nahrazujeme si že jme v cestě žádnou fotku neudělali. Po té co jsme se dostatečně pokochali, začínáme slaňovat. Z jedenácti štandů je devět vynýtovaných a tak slaňování je relativně bezpečné. Když se nám pří třetím slaňení kouslo lano vyslal jsem na Ondru takový pohled, že mu bylo vše hned jasné a lezl zpět lano vyprostit. Asi v 8 hodin se dostáváme zpět ke svým věcem na prvním štandu a máme docela radost poněvač teplé oblečení se začíná opět hodit. Rád bych se taky trochu napil , ale to si ještě móc počkám. Projdeme v pohodě kolem trhlin na ledovci a zastavuje nás až převislá okrajovka. Tohle fakt schopen přelízt nejsem. Sníh na okrajovce moc nedrží házím ho akorát do trhliny a k velmi nejistému překroku na stěnu okrajovky rozhodně nesbírám potřebnou dávku odvahy. PO důkladné prohlídce okolí nacházíme sněhový most, který v nás velkou důvěru nebudí. Vzpomínám si že v časopisech většinou pádu do trhliny věnují jenom jednu větu a tak doufám, že to až tak drsný není a ze zatajeným dechem lezu dál. Po zdolání této nástrahy už to vypadá v pohodě asi 200 výškových metrů a strmým sněhem a závěrečná skalní partie , kterou jsme ráno slanili.Ondra je tom fyzicky líp, takže mi za chvíli mizí z dohledu. Leze po skále zatímco já volím sníh. Jsem dost hotovej mám velkou žízeň s hlavou zakloněnou dozadu odhaduji jak daleko zbývá do bivaku. Tipuji tak na 100 metrů, když 10 metrů nalevo slyším tak už to máš za sebou. Ó to je ale milé překvapení to mě volá z chatky sám Míra. V chatce nemám ani tolik sil a tak jen piji a na Mírovu radu jím aspoň sušenku. Je asi půl jedné uléhám do postele a je mi jasné , že zítra nikam nelezu.

Předchozí: Kaitersberg
Obsah