Ročenka 1999 - 2000

Mlynárik

Mlynáryk, aneb tam a hned spátky

Většina z vás již slyšela o této akci či dokonce byla na promítání, ale jak říkal Komenský, opakování matka moudrosti. Takže nejprve malé nastínění situace. Mlynáryk je krásny a na Tatry poměrně netypický útvar na začátku Bělovodské doliny (netypický myslím svou kolmostí, rozlámaností je tatranský až příliš). Takže stěna je jasná, s cestou to už bylo těžší, naše cíle se s nepřímou úměrností snižovaly se zvyšujcími se neúspěchy. Od původních 6 A4 55 lezeckých hodin, hned po prvním pohledu na 6 A4 25 lezeckých hodin. U tohoto cíle jsme dokonce i chvíli vydrželi (tak odhadem 5-7 hodin, ale setsakra dlouhých).

Během těchto hodin se událo neskutečné množství událostí. Já jsem chytl první šedivé vlasy hned během první délky, kterou jsem tahal na prvním, i když mi přišlo vhledem ke kvalitě jištění, že ji spíše sóluji. Rozhodl jsem se to klukům názorně přiblížit, takže ve chvíli kdy jsem vytáhl bágl na štand (skutečná lahůdka, při záběru že jsem málem prasknul se ta bestie posunula tak o deset čísel) a oni také dožímarovali, krve by ses nedořezal. Pohled na tři nožovky prohýbající se pod náporem cca 350 Kg by skutečně dostal každého. Od pobytu na psychiatrii nás zachránil až Mírou osazený nýt. Aby nebylo srandě úplný konec, tak jsem kluky alespoň z nýtu na chvíly odcvakl. Jejich vyděšené pištění bylo pádným důkazem jejich důvěry v mé skoby (už bohužel jen jednu pozn. redaktora). Bohužel nyní jsem byl s pištěním na řadě já, Kuba mi oznámil, že další délku nemůže tahat, bolí ho koleno (na potrzení svých slov se málem poblil bolestí, inu žímarování není žádná sranda). Na to, co se odehrávalo příští půlhodinu nemám slov. Snad jen, ruce mi vybrovaly ještě příšťí týden. Vzdal jsem a nastoupil Míra s jeho technickými kouzly. Klobouk dolu, tam kde jsem lezl v totálním rajbunku Míra skoboval, háčkoval a rurpoval. Bohužel ani to nestačilo.

Rozhodli jsme se zkusit poslední možnost, cestu začínající hodně vlevo a to 6 A3 10 lezeckých hodin. Tu jsme už bohužel lezli pouze s Mírou, protože Kubu bolelo to koleno. Dvě délky této cesty nám byly satisfakcí za jinak neúspěšný den. Večer jsme slanili ze štandu a lana nechali viset na zítra.

Noc jsme s Kubou strávili na štandu v posteli, Míra spal na nástupu. Noc byla relativně klidná, i přes dílčí nepříjemnosti jako že Míru málem sežrali vzteklé myši, mi jsme neodlítli s postelí do doliny jen díky Kubovu včasnému zákroku atd. bylo by toho mraky na napsání.

Další den jsme poklidně posnídali netuše nic zlého (hlavně Míra) a vydali se do stěny. Žímarování ve volném prostoru, ověšený matrošem bych nepřál ani největšímu nepříteli. Byl jsem asi v polovině té hrůzy když Miroslav staženým hlasem volal Bóóóbřéééé, stůj já si vlezu na tvé lano(každý jsme lezli původně na jedné půlce). V tu chvíli jsem byl vděčen za odpočinek, ale když jsem povylezl a uviděl lano kouslé až na střeva bylo mi jasné proč Míra tak spěchal na moje lano. Po tomto zážitku jsme byli už značně psychicky nalomení, počasí stálo za prd, takže po mém spíše symbolickém pokusu na třetí délce za A III jsme slaňovali jako blesci. Počasí se totálně pokazilo takže po obligátní návštěvě popradského bufetu jsme svištěli do Prahy.

P S.:Bacha, ve vlaku se ukrutně krade (i ze zavřeného kupé)!!!!!!!!

Bobr

Další: Kočička na boulderovce
Předchozí: Letošní hory
Obsah