Ročenka 1999 - 2000

Ledopádový přechod - Rysy

PRVNÍ ZIMNÍ TATRY 99 - LEDOPÁDOVÝ PŘECHOD BIELEVODSKÁ DOLINA - RYSY

Zatracenej pes, kdyby ho hajnej neměl, tak nemusíme cálovat za táborisko, stejně je tu akorát kosa - i Biela voda zamrzla, přemýšlím zatímco Quasarem vysekávám v ledu díru, protože se nám nechce rozmrazovat sníh. Do táborové knihy jsme k našim iniciálám připojili výstižnou poznámku "teplo vypadá jinak". Ty fíky co potom konzumujem, než se uvaří polívka Yum Yum, jsou fakt skvělý a rozhodujeme se, že útočný sušený ovoce budeme kupovat pouze v tom krámku u nádraží v Popradu, kde jsme je koupili.

Myslím, že vstáváme pozdě, ale stejně se mi z vlažného spacáku nechce. Jelikož je poměrně málo sněhu, tak nástup byl v pohodě, ale z toho Českýho vodopádu, teda vlastně ledopádu, mám pocit, poté co jsme se rozlezli na ledech ve Slováči, že bych ho zvládnul s jednou vejvrtkou. Jo jo, ty mylné pohledy ze zdola! Jakmile začnu lízt, zjišťuju, že všechno je jinak a pocity se rychle mění. Baťoh vadí, struktura ledu je na prd, samý boule, musí se hodně traverzovat a taky dávat pozor, abych led neprosekl a vyhnul se tak koupání ve vodě hučící pod ledovými skořepinami. "Tož lezol som už lahčie ľady" charakterizuje to Kuba, když za mnou dolezl druhou délku. Celkem to bylo skoro 100 m ledu II/4+.

Prošlapávání České doliny je obvyklá makačka, místama po prdel ve sněhu. Smrkanec ze Zamrzlýho plesa dáváme sólo a u plesa roztápíme sníh na šumáky. Na bivak je brzo, a tak se rozhodujeme pro další postup. "Chtělo by to nezatmět pod čtvrtým ledem" hodnotíme následující pasáž našeho přechodu - žlab na Rysy. Na určeném místě jsme taky zatměli. Čekal jsem vážnější lezení, ale byla to především dupačka a se tam nějakej položenej, nicmoc ledík. Nasazuji čelovku a vyrážím do posleního ledu ve žlabu. Lano došlo, není kde zaštandovat, pokračujeme tedy najednou. Na předposlením štandu, o kterém samozřejmě ještě nevím, že je předposlední, mi je nanic. Stojim široce rozkročenej na dvou šutrech, protože ta bílá sračka okolo vůbec nenese. Rezignuji, vypínám čelovku a opírám se plastikovym kloboukem o sníh. Občas zařvu do tmy už máš štand?. Po chvíli, místo kladné odpovědi, zaslechnu zasraný hory. Jo, taky bych radši seděl u televize s kupou jídla a pití. Pozoruju, jak se Orion posunuje pomalu po obloze a zatahuju hlavu mezi ramena, aby mi z krupicovejch lavinek, který přes mě furt jezděj, napadalo co nejmíň za krk. Furt lepší než to měl Kuba na štandu u posledního ledu, kde mu na hlavu padaly kusy ledu a nebylo kam uhnout. Štand!. Konečně, už mi dřvěněly nohy. Když sem na něj ale dolez, tak mi bylo tak na blití, že sem musel další dýlku nechat na chudákovi Kubovi. V nejtěžším místě padám, ale co, jsem na druhým. Přehupuju se přes převěj a jsme nahoře. Těch posledních 12 hodin lezení stálo za to, ale opakovt to už víckrát nebudu.

Míra

Další: Zimní Tatry
Předchozí: Úvodník
Obsah