Ročenka 1998

Letní Tatry

Tak jsme se patřičně postrašeni a vystrašeni Mírou sešli v pátek večer na hlaváku. Protože jsme na nějakou větší lezeckou akci jeli všichni poprvé, asi 10 minut zabralo vzájemné potěžkávání batohů a trumfování se o jejich větší či menší váze. Díky Luboškově ostražitosti jsme stáli všichni na nástupišti už asi půl hodiny před odjezdem (vlastně spíš příjezdem) vlaku, takže jsme naštěstí nemuseli svádět žádné bitky s hordami cikánů, jak nás opět (pln vnitřního uspokojení) varoval Míra. Do Tater jsme tedy odjížděli ve složení: Lubošek, Verča, Štička, Lída, Roman, Andrea a já Zdenka. Z Popradu do Smokovce to bylo v pohodě, ale ve Smokovci jsme brutálně vytuhli asi 4 hodiny. První autobus do Poĺany odjížděl, aniž by si kdokoli z nás sáhl alespoň na vstupní dveře (Poláci jsou fakt ranaři) a do dalšího se vešla jenom část naší povedené partičky. S Verčou jsme šly alespoň koupit další vodku, aby se nedostavily náhodou náznaky střízlivění či hůře abstinence. Poučeni předcházejícími neúspěchy jsme při zpozorování zvolna přijíždějícího autobusu přilepili ruce na vstupní dveře a po deseti metrech běhu vedle autobusu konečně nasedli. V Poĺaně na nás čekali Kuba s Bobrem a Martinem + náš již dorazivší zbytek. V naprosto zběsilém tempu jsme vyrazily Bielovodskou k tábořišti. Z těch 13 km si kromě mžitků před očima z mého úděsného batohu pamatuju snad jen studánku, a to jen proto, že se u ní stavělo. Táborisko vypadalo sice úplně jinak, než jsem si představovala ale vesměs luxus. Večer měl Míra moc krásnou uvítací řeč a my se po jeho slovech odebrali spát plni očekávání světlých zítřků. Málem bych zapomněla ještě na Macína a Kokose ti nás oblažovali svou přítomností také. Hned další den jsme hromadně vstávali v 5 hodin a s Mírou odcházeli naučit se něco o skobkách a o lezení v Tatrách. Asi po půl hodině chůze nás Míra poučil o zatloukání a vytloukání skob a my se jako permoníčci vrhli s kladívkama na kus skály a vehementně zatloukali a vytloukali asi hodinu. Myslím, že náhodný pozorovatel by se celkem pobavil. Pak jsme opět odevzdali skobky a pokračovali směrem na Hrubou vežu. Míra vytáhl dvě krátké dýlky báječnou lokroidní travnatou skálou a než jsem se dostala k lezení, ostatní už byli zpátky a rozebírali první zážitky. Odnesla to pouze jedna Mírova skoba, kterou se mu při té názorné výuce již nepodařilo vytlouct. Další den jsme si dali ve trojkách hřebenovku z Prielomu na Východní Vysokou. Fakt super jen škoda, že pršelo. Nahoře jsme udělali hromadné foto našeho oddílu a do táboriska jsme scházeli se skvělými zážitky a Lubošek s depresí, že si vyfotil místo Velkého Gerlachu ten Malý. Další dny se lezlo, jak to šlo vzhledem k nedostatku tahačů. Kluci byli sice obětaví, ale nevýkonní. Na tu horu bab to fakt nestačilo. Střídalo se lezeníčko s restdejema. Zatímco někteří podávali špičkové výkony na okolních věžích a pilířích, ostatní se dole ve zcela nehorolezeckém duchu vyhulovali Macínovou vodní dýmkou ale byla modernisticky povedená.

Zdolané nováčkovské cesty: Východní Vysoká, Česká veža, Puškáš na Galerce a pilíř na Rysy.

Jinak hned druhou náplní našeho volného času bylo žraní. K úplné dokonalosti se vypracovalo hned několik jedinců, ale nebudeme jmenovat je ale pravda, že čapáty byly úžasný.

V pátek se uskutečnil hromadný odjezd. V Poĺaně jsme se dostali do slušné náladičky a celý zadek (autobusu) byl náš. P.S.: Veselou jízdu nám zajistil Pája Šulgaj. Zprvu jsme se rozhodli, že koupíme trochu jídla do vlaku a skončilo to dvěma vybílenými samoškami a dvěma odcizenými půllitry. Úlovky: parenica, párky, čokolády, sušenky, lískáče, buráky, tyčinky (hl. milky way), fidorky a gerlašky. No a ještě půllitry Zlatý bažant a Tatran.

Přes veškerou vynaloženou snahu se nám to nepovedlo spořádat ani do Prahy. A to nás bylo 12. V Popradu se nám podařilo utratit poslední zbytek peněz v zaplivaný nádražce za salmonelózní šalátky. Bylo nám fajn. a ve vlaku byla také povedená taškařice. Nejdříve jsme si se Zdenkou myly nohy z okna vagónu vlaku, protože nás ostatní vyštípali z kupé kvůli jejich odpornému puchu. (Kde je puch, tam je vzruch citace ze Čtyřlístku Koko a tchoř). Těch pár vysomrovanejch cigár taky bodlo. Ovšem rozkřísl to Macín: podávat pas celníkovi s jointem v ruce je docela vodvaz. A pak pokračoval Macín ve spanilé jízdě: studená sprcha pro Zdenku, šlápnutí Štičce do úsměvu (ale to už po vodce, hruškovici a hulení vytuhl).

Zdeňka: Hele, Verčo, vypadá to jako článek do ročenky horolezeckého oddílu?
Verča: Já nevím, já jsem ještě žádnou nečetla.
Štika: Kaši žeru, kaši seru.
Zdenka: Koukám, štičko, že tě Míra uchvátil jako nás s Verčou!
Verča: Ach jo, ten náš Míra.
Zdenka: Tak se jdem bičovat dál?

Pak jsme se pokoušeli, někdo s většími, někdo s menšími úspěchy, usnout. Ještě že máme Luboška. Po jeho slovech: Ježíš, to je Libeň! jsme se vzbudili.

Verča: No a to je konec. Tádýdádýtadýdá..
Zdenka: Ale to jsem přece měla říct já!
Štika: Tak to řekni!

a to je konec

P.S.: Z letních Tater jsme si ale každopádně odnesly poznatek, že nejlepší přítel horolezce je pořádně velká lžíce (připomínáme, že neustále v pohotovosti) a dostatečně pokachnělý žaludek. A jestli nám bude ještě někdy Bobr svým speciálně vyrobeným ukazovátkem tvrdit něco o důležitosti různých lezeckých věciček, budeme už vědět svoje

Zdenka, Štika, Verča

Další: Karlštejn
Předchozí: Písek
Obsah