Ročenka 1997

Zimní Tatry 1997

Z původních asi 15 lidí nakonec odjíždí vstříc zimnímu dobrodružství 6 statečných. Jsou to Patrik, Lukáš, Pavel Staněk, Vašek, Viky a já-Čákis. Jsme vybaveni pouze svým nadšením a iluzemi, protože plánek s možnými výstupy přezdívaný kaktus, který nám nakreslil Mirek-předseda jsme samozřejmě zapomněli. Jeho ztráta se ukázala být takřka osudná zvláště pro připsanou zprávu nelezte na Kežmarák.

Cestujeme nočním lůžkovým vozem a protože v kupé opět nejsou mladé nyfomanky, které Viky přesvědčeně předpovídal, v sedm hodin ráno již odpočatí pijeme pivo v nádražním bufetu Poprad. Po dvou pivech a několika zastřelených rákosnících v hracím automatu přijíždí Patrik šetřící jízdou v druhé třídě.

Zanedlouho se vydáváme na cestu na Brnčálu, kam dorážíme ze krásného slunečného počasí. Při ubytování vyvolá u místních název našeho oddílu Profi- line naději , že se Tatry konečně dočkají špičkových výkonů.

Protože slunce ještě svítí vysoko na obloze vyrážíme otestetovat místní materiál. Za cíl si vybíráme led na který je výhled přímo s restaurace. Již samotný nástup v hlubokém sněhu mi napovídá o co v zimním lezení jde. Po vybalení materiálu Viky zjišťuje nepřítomnost ledových šroubů a tak s naším vůdcem a učitelem Patrikem trénujeme zachytávání pádů. Pavel mezitím zdolává krásný dlouhý led.

Po návratu na chatu nad lahví (láhvemi) plánujeme zítřejší túru. Pavel mezitím obveseluje společnost hraním prsty na skleničku a to bříšky, omrzlými z ledopádu. Patrik vybírá skvělou lehkou 4 délkovou cestu na Malý Kežmarský štít ( pro neznalé stěna měří 900 metrů) a jdeme spát.

Vstáváme ještě za tmy, snídáme a my zkušenější (Pavel a Já) vysvětlujeme Vikymu, že do umyvadla se nezvrací, protože se to potom ucpává. Cestou na nástup střízlivíme. Nejzkušenější Patrik se vydává do cesty. Je to takovej hnusnej zázeř a postupuje pomalu. Po statečném boje si však uvědomuje odpovědnost za naše životy ,v těžkém místě zatlouká skobu a slaňuje. Mezitím se vydávám nahoru vedlejším pilířem je to poměrně lehké a tak za chvíli dolézám na velkou plošinu. Když jsme se tam sešli rozhodujeme se pro slanění, přes moje výhrady že ty tři dýlky už dolezeme.

Protože jsme lezecky neukojeni zkoušíme odpoledne další led. Tentokrát na něj lezeme současně Já a Vašek. Když se v půlce cesty kolem mě prořítil Vašek začal jsem mít starost o svůj život. Ty se ješte zvýšily, když jsem deset metrů nad posledním jištěním marně zkoušel zavrtat šroub, kterému jsem předtím vtipně ulámal zoubky. Naštěstí ke mě dolézá Pavel. Vidím ho obzvlášť rád neb jsem si zapoměl odsedku a mohutným úderem prosekl led takže jsem seděl ve vodě. Slaňujeme již za tmy na zmrzlých lanech.

Na chatě nás vítá rozladěný Patrik ve smyslu ty si na ty ruce naser. Je rozmrzelý z toho, že si moc nezalez.

Na druhý den vybíráme skromnější cíl, Svišťovku po červený. První technická délka asi tak A3 nám napovídá, že jsme sešli z cesty. Přeskoboval ji Pavel a byl to fakt hodnotnej výkon, což jsme po přelezu všichni uznali. První délka nám zabrala asi 4 hodiny a tak dál uháníme každý sám po prudkém sněhovém svahu na vrchol. Náš tým se v tomto úseku trochu roztáhl a tak na závěrečnou skalní partii jdeme každý zvlášť. Pouze si všichni hlídáme Pavla, známého svou pověstí vybrat si vždy né zrovna ideální cestu. Tato taktika se nakonec všem vyplatila až na Patrika, který se zaklíněným cepínem ve skále v šestkové cestě záviděl Lukášovi horečku na chatě a přemýšlel má-li volat o pomoc. Nakonec byl vrchol slavně dobyt po červená jsme v pohodě sestoupili k chatě.

Na druhý den se zkazilo počasí a tak jsme z Tater odjeli. Protože však máme stále dost elánu a peněz rozhodujeme se vyrazit do Slovenského ráje na ledy. Bohužel Patrik jede domů pro nedostatek peněz a Lukáš pro nedostatek zdraví.

V Ráji se ubytováváme v turistickám středisku Kláštorisko v chatičce pro čtyři. V Kláštorisku je takřka prázdno, v chatičce je za chvíli hroznej smrad a hospoda zavírá v osm hodin, ale lezení je skvělý.

Vyrážíme vždy ráno po turistické značce do údolí, potom jdeme proti proudu podél potoka a lezeme všechny ledy které stojí v cestě. A že jich tam teda je. Pavel nám svým hrdinským činem ukázal jek se odsedává do cepínu při zřizování jištení v kolmém ledu a tak nám žádnej neodolal. Nejvyšší Závojovový vodopád měřil podle průvodce 65 metrů a i ostatní byly prima. Docela nám to šlo, pád jsme měli dohromady jenom jeden a to zrovna já. Padat ovšem nedoporučuju, ohýbaj se při tom ledový šrouby a lezení se prodražuje.

V Kláštorisku jsme pobyli 3 dny.Cestou nazpátek jsme se trochu vybáli při průchodu romskými Spiš. Tomášovci (Pavel se bál tak, že přestal klapat hůlkama ha,ha), projedli jsme zbytek peněz v Popradu u stánku, a nočním vlakem odjeli do Prahy.

Jenom je škoda, že v Ráji s náma nebyli kluci, protože by si určitě napravili pocit z této akce.

Čákis

Další: Matterhorn 4478 metrů
Předchozí: Úvodník
Obsah