Ročenka 1997

Orientační běh

Bylo to popré a naposled, co jsem se nechal zlákat k orientačnímu běhu. V onen osudný den jsme se začali ráno shromažďovat ve vesnici XXXXXXXX. Já s Jakubem jsme přijeli ze Srbska, kde jsme byli předchozí den lézt. Ostatní se postupně dostavovali různými dopravními prostředky. Byl mezi námi i jedinec, který našel místo startu až když byl závod ukončen. Účast nebyla nijak valná - nepřijel ani Patrik, který tuto akci inicioval.

Trasu připravil Fred, který nám potom dal mapy, buzoly a instrukce pro případ, že se úspěšně ztratíme. Už tehdy mě měla varovat jeho poznámka, že orintační běh pro horolezce musí být drsný. Na startu každý div nesprintoval, ale později začalo být ouha. Počasí nebylo nejlepší - slabě pršelo. Nebyli jsme deštěm nijak promáčeni, ale mně dost vadilo, jak mi zapršely brejle. Ztratil jsem vždy nejvíce času hledáním lampiónu, který byl umístěn v kontrolním bodu. Trasa vedla neustále dokopce nebo z kopce, napříč úzkými, ale hlubokými zářezy, které v krajině vytvářeli malé potůčky, vlévající se do Berounky. Člověk každou chvíli padal po listím pokrytém 60° svahu nebo se jím šktábal nahoru. Doběhl jsem mokrý, špinavý od bláta a poslední (z těch, kteří nebyli diskvalifikováni pro vynechání některého kontrolního bodu).

Následovalo zhodnocení výsledků v blízké hospodě, Míra pronesl řeč a rozdal ceny, a návrat vlakem (nebo jinak) do Prahy a v mém případě potom ještě do Kladna. Cestou metrem po Praze jsem ještě splnil podmínku pro vstup do klubu netopír - jet alespoň jednu stanici v metru hlavou dolu, zavěšen za nohy na tyči u stropu.

Macín

Další: Plavba na MTB
Předchozí: Kapucínský sudík
Obsah