Ročenka 1997

Matterhorn 4478 metrů

Po dvou letech plánování, jsme se konečně rozhodli zkusit zdolat Manťák klasickou cestou SV hřebenem.

Z Prahy odjíždíme v pátek večer 29.8.96 za deště. Před Plzní jsem zjistil, že jsem si zapoměl řidičák a tak na řízení zůstali jen dva. Přejezd přes hranice do Německa byl bez problémů a v Německu jsme také nocovali.

V sobotu jsme v 18 hodin přijeli do Tash.Čákis domluvil svou skvělou angličtinou (alespoň mě skvělá připadala, protože jsem se učil anglicky rok a půl a bylo to zbytečné) spaní v kempu.

V neděli vstáváme už v 5 hodin. Nebe je samá hvězda. Dnes by jsme měli dorazit na Hornlihutte 3260m. Zubačkou v 830 jsme vyjeli do Zermattu 1620m. Je překrásné počasí a Manťák máme skoro jako na dlani. Nejdříve máme namířeno k jezeru Schwarzsee 2552m. Jezdí tam i lanovka, ale nemáme zbytečných 30 Franků a tak šlapem po svých. Došlapali jsme tam v 1145. Je nechutné vedro a to nás ničí. Dali jsme oběd a v 1330 jdeme dál. Ještě jednu pauzu jsme dali ve 3000m. Na chatu Hornli jsme přišli kolem 16 hodiny. Dnes jsme nastoupali 1640m a zítra nám zbýva na vrchhol už jen 1218m. Po krátkém odpočinku jdem postavit stany do "Campu", který je kousek od chaty. Pak jsme si rozdělili úkoly. Vašek s Vikym mají zajistit dostatek vody a já s Čákisem jdeme prozkoumat začátek zítřejšího výstupu. Zalehli jsme ještě za světla ve 20:30h.

Pondělí - Budík byl nastaven na 2 hodinu ranní, což je nechutné. Rozhodli jsme se, že spacáky neberem. Nebe je "hvězdičkovaný". Stany opouštíme ve 3:30. Hned v prvních metrech lezení Vaškovi selhala čelovka a po chvíli dohadování se rozhodl že výstup vzdá. Slaňuje a bere s sebou lano. Já bych měl dohnat Čákise s Vikym a navázat se k nim na lano, jenže teď po tmě je všechno jiný než včera na průzkumu a tak jsem zabloudil a zažil několik nepříjemných okamžiků. S Čákisem a Vikym jsme se slyšeli, ale nemohl jsem se k nim dostat. V jednom místě jsem měl pocit, že to už nejde nahoru a dolů už vůbec ne, bylo tam kolmý bahno, a tak jsem volal Čákise, aby mi nějak pomohl a prdelí jsem stříhal tak silný drát, jaký ještě nikdo nevyrobil, a chvílema jsem se živě viděl jak se řítím stěnou dolů. Ze všeho nejhorší byla ta příšerně depresivní tma všude okolo mne. Zatím co jsem čekal na Čákise, nevydržel jsem jen tak nečině stát a stále jsem to opatrně zkoušel přelézt, až se mi to podařilo a lezl jsem dál abych byl pryč z toho místa. Volal jsem na Vikyho, že už jsem v pohodě, ale asi mi špatně rozuměl a později mi Čákis vytknul, že se za mnou hnal zbytečně a ještě tam nechal smyčku. Po nějaké době lezení jsem potkal tři Francouze. Byl jsem zrovna na správné cestě a ani jsem to netušil. S Frantíkama jsem zažil taky napínavé chvilky, ale ve čtyřech se to lépe táhne. Frantíci lezli nenavázaný. Asi v 6:15 už bylo možné lezení bez čelovky a v tu dobu jsme potkali Čákise s Vikym a dalšími horolezci. Viky s Čákisem jsou navázaný a mají už mačky. Zatím se nenavazuji, poté co jsem zažil, se mi zdá lezení ve správné cestě za světla jako chůze po chodníku. V 7 hodin ve výšce 3630m si taky nazouvám mačky a v zápětí se navazuji mezi Vikyho a Čákise, protože skalní lezení se změnilo v nechhutné mixy. Čákis to protahuje a nadává na to, že nemáme friendy ale jen smyčky a několik expresek. Občas narazíme na nýt nebo kruh. Taky jsem měl jeden pád, který ale Čákis bezpečně zachytil. Byl asi 5-ti metrový. Už to nebudu dělat napínavý. Na Solveyhutte jsme dolezli až ve 12:45, t.j. po 9 a 1/4 hodinách lezení. V průvodci je psáno 3 hodiny. Tento hrozný čas si omlouváme spoustou sněhu a taky tím, že nikdo z horolezců, kteří dnes lezli, nebyl výrazně rychlejší a všichni dnes sestupují, zítra se má kazit počasí. Na sestupu se k nám přidal jeden Japonec, kterej to celý vysóloval a nemá lano. Přehráli ho na nás dva kolegové z Čech, ale pak jsme pochopili proč. Měli jenom 30-ti metrové lano a my 60-ti. Ze sestupu jsem měl strach a ze srandy jsme si zahrávali s myšlenkou zavolat si vrtulník, když máme to pojištění od Alpenvereinu. Sestup byl ale v pohodě a na slanění jsme vždycky něco našli. Slaňovali jsme až do 3630m t.j 370 metrů a nechali jsme tam pouze jedinnou smyčku. Pak balí Čákis lano do báglu a padáme dolů, protože bude brzo tma. Za chvíli jsem sundal mačky a jak jsem později zjistil nechal jsem tam kevlarovou rukavici za 2000 Kč, ale momentálně mě to moc nemrzí a myslím jen na to jedno - rychle dolů. Při volném sestupu jsme předehnali kolegy z Čech a část Frantíků. Další Frantíky jsme dohnali už za tmy a těch se držíme a doufáme, že znají správnou cestu. Znali a ve 21:30 jsme se dotrmáceli ke stanům. Jsem děsně unaven a tak jsem hned zalehnul. V noci se zkazilo počasí, bouřka nám pobořila stan a natekla nám do něj voda. Venku padá střídavě sníh, kroupy a déšť. V 9h jsme utekli na Hornli, kde jsme si dali čaj za 3.50 Franku. Pak se vracíme sbalit stan. Balit začali i Viky s Čákisem. Jejich stan vydržel. Sešli jsme se zase na Hornli, kde jsme se zdrželi až do 12 hodin a pak navzdory špatnému počasí začínáme sestupovat. V 15:30 odjíždíme zubačkou z Zermattu do Tash. Zrovna neprší a tak vegetíme u auta a balíme. V 1730 odjezd, jen jsme se stavili v campu a nakoupili nějaké pivo. Převážně s Čákisem jsme vypili ještě půl flašky skotské whisky a je nám dobře. Řídí Vašek a tudíž abstinuje - to mu nezávidím. S Čákisem jsme stále připíjeli "na přežití". Nocovali jsme v Německu. Do Prahy jsme přijeli ve středu večer po ujetí cca 1900 km. Celkové společné náklady byly 8000 Kč.

Důvod neúspěchu - mnoho sněhu, normálně je sníh prý až nad chatou Solvey.

Pavel

Další: Les Agneaux 3664 metrů
Předchozí: Zimní Tatry 1997
Obsah