Ročenka 1997

Les Agneaux 3664 metrů

Je pěkný vedro a já s Betrandem se cpeme u aut rybičkama v tomatu. Naším cílem je třítisícovka Les Agneuax respektive její přechod do údolí Alefroide. Je to jedna z klasických cest ve zdejším masívu - Les Écrins, podle Rebúfatova průvodce obtížnost AD čili něco jako normálka na Mont Blanc. Zbylí účastníci naší výpravy - Mirek Příhoda a Fred se spolu s Bertrandovou přítelkyní přepraví do údolí auty kde budou v rámci čekání na nás lézt několikadélkové cesty v pěkných žulových plotnách, protože nemají výbavu pro velehorské lezení.

Konečně je vše zbaleno, připraveno, snězeno a my vyrážíme. Přístup je pěkně dlouhý, je horko a nás čeká ještě 1000 výškových metrů.. Konečně docházíme k bivakové budce - je to opravdu jen plechová budka o rozměru 3x3 m a ani se nedivím, že je úplně prázdná-je totiž celá nakřivo jak je podemletá vodou. Nicméně lezeme dovnitř, protože dost fouká a nás zas tolik spánku nečeká - vstáváme totiž ve 3 hodiny. Zkouším jak se bude spát na nakloněné palandě (naším heslem večera se stává "I don´t want to be a sailor") zatímco Bert jde ven a kecá s dalšími francouzkými horolezci a nějakým místním fotografem. Jak tak ležím tak mi hlavou běží události posledních dní:

V Praze jsme se nacpali do Mirkovi Mazdy 323 a vyrazili směr sladká Francie. V Dijonu jsme přespali v bytě Bertranda, nacpali se pizzou a další den pokračujeme i s ním na jih. Při přejezdu přes Col du Galibier (nejvyšší průjezdný průsmyk ve Francii) probíhá v autě konverzace typu: "To je krása kluci" "Tebe to vůbec nemusí zajímat, chceš nás všechny zabít?" "Frede hlídej ho ať čumí na silnici a ne na hory kolem". Nicméně ve zdraví dojíždíme do údolí mezi masivy Les Cerces a Les Écrins, které bude naší základnou. Necháváme zde auta a v dalších dnech lezeme na krásném vápenci v masivu Les Cerces - po pěkné, ale velmi frekventované hřebenovce Arete de Bruyére a nádherném bivaku pod kamenem jdeme do dalšího údolí kde lezeme pěknou cestu za 6b+/6a A0. Další den nás špatně vypadající mraky (bouře v západních Alpách přicházejí velmi rychle) vyhnaly z další velmi pěkné cesty. Balíme, jdeme zpět k autům, protože máme v plánu nějakou klasickou horskou cestu.

Ze vzpomínek mě ruší Bert se špatnými zprávami o počasí a tak posouváme budík o půl hodiny abychom mohli ráno lépe posoudit jeho vývoj. Pořádně se najíme a jdeme spát. Nervózně se budím s pípáním hodinek a vykukujeme ven. Nic moc, přidáme dvacet a znovu se budíme - počasí beze změn a tak se rozhodujeme vyrazit. Něco posnídáme zatímco okolo nás slyšíme procházet nějaké horolezce a chvíli po nich vyrážíme i my. Moréna mi dává pěkně zabrat , ale po hodince už nazouváme mačky a vyrážíme do sněhového žlabu. Po chvíli nás dohonili Fredovi známí - nějaký běžci a tlačili se na nás až na konec hřebínku pod vrcholovou věží a furt něco mleli o nějakejch "les escarqotes".

Zde začali nejasnosti kudy ta klasika vlastně vede. Bert razí teorii, že přímo nahoru a už se sápe do první dýlky. Mě se to nějak nezdá, vždyť je to kamenolom a ještě k tomu kolmej- když to vidí naši kámoši běžci tak raději řadí zpátečku, přejí "Bon courage" a mažou dolu. Lano, ale už končí a já začínám, mačky jdou dolu, já se naopak snažím nahoru. Když jsem dolezl na štand přemýšlím kudy dál, Bert radí traverzovat doleva a tak to zkouším, ale chyty po chvíli končí a já se vracím zpět na štand a nechávám za mnou polovinu našeho materiálu - jednu skobu a vklíněnec, Bert tvrdí, že to potom vytáhne. Zkouším to tentokrát přímo vzhůru a daří se. V půlce dýlky narážím na totálně rozlámaný úsek - každý hnutí zde znamená alespoň kolečko vysypaných šutrů přímo pode mě tzn. na štandujícího spolulezce. Okolo něj lítaly chvílemi šutry jako hlavy, nahoru ani dolu jsem nemohl a tak raději štanduju za největším lókrem co jsem našel. Bert pokračuje mým směrem a dolézá kus pod vrchol kde mě jistí přes rameno, mě se daří samozřejmě urvat všechny chyty a stupy a tak zkouším jak mu to jištění jde. Objevení dvou celkem čerstvých podpapíráků nás ujistilo, že jsme na správném vrcholu, což až dosud nebylo jisté a tak nám už nezbývá nic jiného než se kochat nádherným výhledem do mlhy. Po chvíli začínáme sestupovat na druhou stranu normálkou - dalsích 2000 výškových metrů, tentokrát dolu.

Od zazvonění budíku uplynulo 15 hodin a my dorážíme ke klukům dole v kempu. Kluci jsou spokojení se svojí lezbou, Bertova přítelkyně je ráda, že žijeme, protože jsme měli zpoždění 5 hod. oproti průvodci, dělá nám jídlo a balíme. Po hodince se loučíme a vyrážíme domů - čeká nás noc a den jízdy. Kluci jsou kámoši a nechají mě spát na zadním sedadle. Ráno při východu slunce zastavujeme na snídani kus za Ženevou a při pohledu na vzdálený masiv Mont Blanku v ranním slunci mi je jasné, že se sem příští rok chci vrátit.

Míra

Další: Letní Tatry 1997
Předchozí: Matterhorn 4478 metrů
Obsah