Ročenka 1996

Zimní Tatry 1996

Přicházím s ohromným báglem na stěnu, kde už na mě čekají Patrick, Karel, Petr, Ivana, Lenka a samozřejmě Slávek. Dohadujeme se, že vyrazíme co nejpozději, abychom do Tater dorazili až ráno. Tak si dáváme v restauraci večeři a asi ve 20 hodin vyrážíme 2 auty směr Slovensko. Já a Petr jedeme v Karlově Oldovi, a já potom co mi Karel sdělí, že ještě nejel nikam daleko v noci, tak nezamhouřím po celou jízdu oka a furt hlídám, zda řidič nespí, zatímco Petr se na zadním sedadle snaží usnout. Když je nejhůř pouštíme do repráků Red Hot Chili Pepers, který nás dokonale vzbudí i ve 2 hodiny v noci. Zatímco je ve Slávkově favoritu velmi "veselo". Myslel si totiž, že když bude mít v autě obě děvčata tak se bude velmi bavit. Chachá, vždy když jsme ho předjížděli popadali jsme se smíchy za břicho. Slávek smutně řídil, Patrick na předním sedadle spal a slintal na boční okénko a holky se válely na zadním sedadle. A tak jsme se alespoň pokoušeli vzbudit Slávka předjížděním, blikáním a posunky. Docela nás vylekala příhoda u McDonalda, kde jsme se stavili na kávu a Karlův Olda přestal jevit známky života, načež jsme museli rozebírat celou palubní desku a potom se Olda z ničeho nic rozjel, takže naštěstí pokračujeme.

Do Smokovce jsme dojeli asi v 5 hodin ráno a tak jsme usoudili, že se ještě prospíme, byla však strašná kosa, že jsme museli každou chvíli startovat a pouštět topení. Po rozednění nás čeká krásný výhled na nejbližší kopce. Popojíždíme dále na Štrbské pleso k hotelu Pátria, zde parkujeme auto a platíme pěknou pálku za týdenní parkování. Vytáhneme bágly z auta, saně se psi bohužel nemáme, a tak se nakládáme sami a vyrážíme směr Hotel při Popradském plese. Cesta je pěkně uklouzaná a holkám s jejich "martenzkama" to pěkně klouže a tak jim půjčuji moje teleskopy, aby se furt neválely po zemi. Po pár hodinách pochodu dorážíme k hotelu, kde ihned objednáváme něco jedlýho a jdeme dospat probdělou noc.

Odpoledne okolo čtvrté se pomalu a nejistě probouzíme a vyrážíme se učit brzdit na svahu cepínem a jistit na sněhu. Zjišťuji velmi nepříjemnou skutečnost, a to, že sníh je poměrně měkký bez umrzlé vrstvy a tak se boříme až po pás (nejvíce nadává Slávek, který jde pořád jako Meresjev, my, o pytel cementu lehčí, to zvládáme jakž takž po dvou). Vybíráme proto nejbližší svah s dobrým dojezdem a začínáme zkoušet. Když jedu Já tak to Petr s holkami neubrzdí a vylítne i se štandem a všichni se potkáváme společně pod svahem. Když odcházíme celý svah je rozryt, takže docela sedí název, kterým nás počastoval Slávek, "TJ Kanci".

Výstup 1

Budík zvoní v šest, vykoukneme z okna do světlající tmy - vypadá, že je jasno. Hotel je ještě zavřený a tak nespěcháme, pomalu se oblečeme, nasnídáme a v 8 vyrážíme. Je pěkně, ale ouha nástup do Zlomiské doliny, který v létě trvá asi 45 minut nám zabírá 4 hodiny. Vybrali jsme si výstup na Západní štít na Železnou branou JZ hřebenem od Štrbského plesa obtížnost jedna. Slávek zůstává dole, protože ho nástup dost vyflusal. Zabírat nám dává už nástup do Strážného sedla docela lavinézním svahem. Jestliže jste už někdy zkusili jít po pás v prašanu do 40 stupňového kopce, tak jistě víte své. V sedle se rozdělujeme na dvojky Karel - Patrick, Petr - Já, kterej je dost naštvanej, protože ty dva si nevzali lano a lezou na jeho nové Roce. Já jsem naštváný na všechny, protože všichni byli natolik líní, že si nevzali ani kladivo a já táhnu hromadu skob z Prahy celkem k ničemu. Zjišťuju, že to, co je v létě skoro choďák (jedna), je v zimě pěkná zabíračka, především co se týká celkové fyzičky. Po pár délkách dolejzám na vrchol, kde nás již chvíli čeká Karel s Patrickem. Je odtud perfektní výhled k prostředku hlavního hřebenu Vysokých Tater, jak na Popradský štít, tak na Končistou, na druhou stranu na moji oblíbenou Vysokou a v dálce na Nízké Tatry v oparu.

Pár vrcholových fotek a jdeme dolů. Máme obavy z uklouznutí, které by zrovna dobře nedopadlo (Karlovi si to stalo, ale stačil se naštěstí zastavit). Já raději dělám skobové štandy a dobírám Petra. Do sedla se vleču úplně hotový, trochu mě uklidňuje, že na tom Petr není vo moc líp - plete nohama, že si na nich málem udělal uzel, ale nakonec si jen mačkou roztrhne nohavici od kolene dolu. Vracíme se vyšlapaným korytem pod hřebeny zbarvenými zapadajcím sluncem. Návrat zpestřuje už jen Slávek, který si chce zkrátit dlouhý traverz svahem, a tak sjíždí po zadku k Ladovému plesu, kde ho ovšem překvapí hluboký měkký sníh, takže mu nezbývá nic jiného než půlkilometrový Meresjev. Do hotelu docházíme skoro za tmy.

Pauza

Další den si dáváme pohov, jdeme se podívat na symbolický cintorýn obětem Vysokých Tater a potom zkoušíme těžké lezení ve stěně Ostrvy nad cintorýnem. Nejdříve jednodušší délku po namrznuté skále a potom také jednodýlkovou převislou spáru, tu ale technicky. Potom se přes pleso vracíme zpět do hotelu, opalujeme se a přemýšlíme nad zítřejším výstupem na Tupou (pravým žebrem západní stěny, obtížnost 3, doba výstupu dvě hodiny dle průvodce). Starost nám dělá především sestup ze sedla v Osrtve k hotelu, kde celý den padaly menší lavinky, ale převěje na hlavním hřebenu ne a ne upadnout. Nakonec jsme se dohodli, že sejdeme na druhou stranu a obejdeme celý hřeben a jdeme spát.

Výstup 2

Budík zvoní opět v 6:00, ale vstáváme nějak pomalejš, protože jsme trochu utahaný. Matroš mám stejně jako ostatní připravený od včerejška. Vyrážíme na nástup, pod kterým nás ovšem překvapí prudký svan z pěkně hnusnýho sněhu. Nahoře větrem umlácená vrstva, na kterou šlápneš, přeneseš váhu a noha se proboří a zaplete do kosodřeviny pod sněhem. Konečně stojíme pod nástupem, sice spocení, ale to vyřešíme převléknutím se do suchých trik.

První délka vypadá zajímavě, kout s malým soplem, žádná možnost jištění. Ujímá se toho Karel, málem spadne, ale nakonec stojí nahoře. Postupně to přelézají na druhém Patrick a Petr. Nakonec mi hážou volnej konec, navazuji se a jdu. Balancuju jednou rukou opřenej o skálu, v druhý pikl zaseklej v nějaký trávě, obě mačky zakoplý v soplu - no v nejhorším mě Petr chytí, říkám si. Když ovšem k nim dolezu tak mě málem trefí šlak. Petr stojí u nějakýho kamenu opřenej o cepín, lano v ruce, jinde prý není místo. No nic. Pokračujem dále po žebru, zatímco Patrick s Karlem získali slušný náskok, který se v následujících hodinách ještě zvětšil. Karel přelézal všechny věžičky na žebru a nám dvoum nezbylo nic jiného než ho následovat. Sníh totiž na slunci rozbředl a těžká místa jím nešla obcházet.

Na vršek už je to jen pár dýlek. V choďáku na nás čeká první dvojka. Karel něco vykřikuje, že na nás čekají tři hodiny, kde se flákáme atd. Abych ho trochu "potěšil" vytahuji foťák a začínám fotit. Sejdeme se na vrcholu, je ovšem trochu dusnější atmosféra a tak první dvojka sestupuje dřív. My s Petrem jěště chvilku okouníme po okolních vrcholech a jdem taky. Sestup stojí za to. Nejdřív sjezd mezi stromy, žlabem, u kterého nevíme zda nekončí skalním prahem, a potom dvouhodinové bloudění po pás ve sněhu v tmavém lese. Abych trochu posvítil vytahuji svoju tajnou zbraň - Petzlovku s halogenem, o které ovšem netuším, že dokáže vycucnout obyčejnou baterku za 10 minut. Svítila ale hezky. Pokračujeme dále s Petrovou obyčejnou čelovkou a po dvou hodinách chůze/plazení dorážíme do hotelu jako sněhuláci. Zatím moje nejdelší cesta - s nástupem i sestupem 11 hodin. (Průvodce uvádí dvě hodiny lezeckého času). No a další den jedeme domů, protože se tak všichni dohodli. Mrzí mě, že nevyužíváme pěkné počasí, které se ale má kazit. Tatry se nám odměňují nádherným panoramatem proti modré obloze bez mráčku a já doufám, že zase za rok!!!

Mira

Další: Letní Tatry 1996
Předchozí: Úvodník
Obsah