Ročenka 1996

Letní Tatry 1996

Už od začátku léta jsme se těšili na letní lezení v Tatrách. Tato akce byla plánována na poslední týden v srpnu, kdy je v Tatrách údajně nejhezčí počasí. V srpnu se naše vzrušení stupňovalo a týden před odjezdem jsme začali telefonovat a zjišťovat co a jak. V pátek ráno jsme ještě byli lézt v Řeži, mysleli jsme, že pojedeme až v sobotu. Odpoledne jsem zavolal Mirkovi a ten mi oznámil, že on jede už dnes večer. A tak jsme spolu s Kubou a Michalem museli rychle vyměnit peníze, přemluvit rodiče, sbalit matroš, koupit lístky, film do foťáku a dojít na stěnu na schůzku v 18:00 kvůli Tatrám. Tady jsme zjistili, že Slávek nezajistil ani ubytování ani nic. Mirek tedy narychlo zamluvil ubytování v základním táboře v Bielovodské dolině. Dohodli jsme se tak, že Mirek, JÁ, Kuba a Michal pojedeme dnes večer a Pavel s Karlem přijedou v sobotu, protože si musí koupit ješťě nějaký matroš. Doma jsem se ještě pořádně nacpal palačinkama a s kletrem, odpovídajícím spíše Himalájské výpravě, než týdnu v Tatrách, jsem vyrazil na Dejvickou kde jsem měl spicha s Michalem a Kubou. Na Hlavním nádraží jsme pak potkali Mirka, který jel lůžkáčem o půl hodiny dříve. My drsoni jsme jeli vlakem dalším a bez místenek. Čekání na vlak jsme si zpříjemnili fotbalovým turnajem (vyhrál Kuba a JÁ s Michalem jsme o fous prohráli). Ve chvíli, kdy na informační tabuli naskočilo číslo nástupiště, se celá hala proměnila v jednu velkou vlnu. Využili jsme svých strategických pozic na čele a vyrazili na nástupiště. Nebudu Vás zde zdržovat sáhodlouhým popisováním naší strastiplné cesty do Popradu na hustě frekventované uličce "mezinárodního rychlíku", kdo nezažil nepochopí.

Sobota

Ráno jsme rozlámaní vypadli z vlaku a přestoupili na "električku" do Smokovce, sluníčko zářilo na plný pecky a my měli dobrou náladu. Ve Smokovci jsme měli sraz s Mírou, ten nám oznámil, že na Horský Službě předpovídají deště, hromy, blesky a kdovíco ještě. Ze Smokovce jsme se přepravili autobusem do Lysé Polany. Odtud je to do tábořiště prý jen 6 kilometrů. Rozloučili jsme se s civilizací v bufáči párkem a pivem a vyrazili jsme směrem Bielovodská dolina. Po dvou hodinách chůze mi to připadalo už nějaké dlouhé a když jsme celkem po tříhodinové chůzi od bahna dorazili na tábořiště byli jsme celkem grogy. (Později jsme zjistili, že to bylo 12 kilometrů.) Tábořiště už bylo slušně obsazené (13 stanů z povolených 15). Na nás zbyla jen jedna podlážka pod stan. Bohužel moc malá pod Mirkův tunel i Kubovu gemmu. Rozhodli jsme se tedy postavit stany jen tak na zemi cca 1 metr od zurčícího potůčku. Najedli jsme se a rozhodli, že zítra ráno půjdeme na Hrubou vežu kde mají kluci pověšený pytel (nedolezenou cestu). Večer jsme ještě v místním dřevěném Tee-Pee pokecali s ostatními lezci a po večeři šli spát. Budík nastaven na 5:00, matroš v báglu a dobrou noc.

Neděle

Ráno, tedy spíš v noci, po dlouhé chvíli přemlouvání, jsem se vyhrabal ze spacáku a hned jsem na sebe navlíknul všechno co jsem tam měl (bylo totiž dost zima). Nebe kupodivu modré bez mráčku - ty přišly až později. Po snídani jsme vyrazili do Velické doliny. Dlouhý nástup nám vynahradilo nádherné okolí Tater, vodopády, plesa, .... Kluci tvrdili, že to nebude těžší než za 4, pod skálou jsem se dost divil jak taková čtyřka může vypadat. Dokonce jsem si musel půjčit od Michala lezečky, protože moje o tři čísla větší pohorky by to evidentně nezvládli. Po první délce jsem byl zpocenej jako myš a měl toho plný kecky. Michal se mě na štandu zeptal: "Dost výživná čtyřka co !?" Když jsem dobíral Míru, tak jsem meditoval nad tím, jak to bude Míra lézt v těch svejch těžkejch pohorách? Funěl jak lokomotiva, ale přebušil to docela slušně. Kuba s Michalem zrychlili a lezli napřed. Já s Mírou jsme lezli pomaleji za nima. Další délky, až na jednu, nebyly tak náročné. V poledne jsme byli všichni nahoře. Jíme útočné žrádlo a fotíme, blížící se mraky nám naznačují ať koukáme padat, teda vlastně sestupovat. Dvojkový hřebínek s trojkovým místem (Já s Mírou jsme pro sichr slanili) nám připomněl, že výstup končí až pod skálou. Cestou zpátky nás chytil déšť. Relativně suší dorážíme asi ve čtyři zpět do tábora. Zde panoval u sousedů trochu zmatek, kdo se vrátil a kdo ještě ne. Nakonec všichni šťastně dorážejí do tábora a jde se spát.

Pondělí

Ráno nás budí budík v 5:00. Ale všichni se shodujeme na tom, že počasí není ideální a že ještě chvilku počkáme a opět se všichni zavrtáváme zpět do spacáků. Nakonec vstáváme okolo 9. hodiny. Rozhodujeme se, že půjdeme na výlet do České doliny. Vašek s Pavlem šli na pivo na Zbojnickou chatu. My si s sebou bereme matroš, kdyby se náhodou udělalo hezky, a my mohli lézt. Dělali jsme si zálusk na Českou vežu. Když jsme došli k Zmrzlému plesu bylo ještě hezky, ale pomalu se to začínalo kazit. Došli nás dva lezci z tábora, kteří minulý den nechali bágl cestou na Galerii Ganku. Chvíli po nich došli ostatní z tábora. Původně jsme chtěli oba lezce pozorovat, ale hustá mlha a déšť byly jaksi proti. A tak jsme jen kecali kdo, co, kde a jak. Když oba lezci dorazili úspěšně i s báglem plným vody, dali jsme se na ústup do tábora. Do tábora dorazil i Pavel II a nacpal se k nám do stanu. Měl ale dost jídla a tak jsme měli radost. Mimo jiné i proto, že měl kvalitní plynový vařič tuzemské výroby, který vařil asi 3-5 krát rychleji než Mirkův zanesený benzíňák. Poté jsme nasbírali nějaké to dřevo, aby bylo čím topit v Tee-Pee, což nebylo jen tak, protože v táboře nebyla ani jedna sekerka a my jsme museli dřevo sekat buď tupým krumpáčem nebo motykou. Poté jsme si uvařili večeři, při které jsme se dohodli že další den polezeme na Velický štít jeho SZ hřebenem.

Úterý

Ráno jsme vstali v tu strašnou hodinu a plni očekávání a snídaně vyrazili. Počasí nemělo chybu - zatím. Po zdlouhavém nástupu, plahočili jsme se tam skoro 2,5 hodiny, jsme byli pod štítem a hledali nástup. Trochu mě znepokojilo, když Kuba houknul na Míru, ať si vezme lezečky, že na ty pohorky to moc není. Prvních pár metrů mi připadalo pohodovejch, přesně do místa o kterým Kuba hovořil. No, byly to perné chvilky, ale zaplať pánbůh, jsem to překonal. Na štandu bylo veselo, protože jsme lezli ve trojce - Já, Pavel II a Míra. Musel jsem dobírat dvě lana ve dvou osmách se dvěma lidmi na koncích součastně, jinak by jsme byli hrozně pomalí. Tuhle první těžkou délku za náma přelezli Pavel s Vaškem celkem v pohodě a to v pohorkách. Když na mě opět vyšla řada na tahání byla před námi taková mokrá spára, no nic moc, když jsem ale přišel na to co a jak, tak to šlo už v pohodě. Když jsem ale dobíral Mirka a Pavla II najednou se jedno lano nějak podivně rychle napnulo, skoro jako by do něj někdo spadnul. Teď nastíním co se dělo dole. Mirek nastoupil do té mokré spáry a otočil se na právě dolézajícího Pavla I z druhé dvojky : klidně si tam na postup foukněte nějakou skobu, sichr je sichrááá!!! V tu chvíli mu uklouzla jedna a posléze i druhá noha, ruce držely malé mokré lištičky a tak uklouzly také. Ačkoliv byl dobranej tak se sklouznul dobrých 5 metrů okolo zírajícího Pavla II. Další dýlky byly dost hnusný, samý lokroviště a balvany volně na sebe položený. Navíc začalo drobně pršet. Můj předpoklad, že jsme tak dvě dýlky pod vrcholem, byl totálně špatný. Kuba s Michalem nás už pozorovali zezdola od plesa. Pršet už naštěstí přestalo a skála trošku oschla. Poslední dvě délky byly však překrásné. Já vyváděl krásnou spáru, která se mi děsně líbila, jen jsem litoval, že nemáme "Friendy". Po osmi hodinách jsme už konečně neměli kam stoupat, naházeli jsme do sebe nějaké tyčinky a čokoládu. Vznikly menší potíže při hledání sestupu, ale všechno dobře dopadlo a my sešli do doliny k plesu kde na nás čekali kluci (4 hodiny). Asi v sedm hodin jsme dorazili do tábora a pořádně jsme se nažrali. Ještě jsme s klukama diskutovali jejich trasu, šli spárou stranou od pilíře, bohužel se netrefili do té správné, no tak až příště. Já s Mirkem jsme šli spát poslední, protože jsme likvidovali kotel špaget.

Středa

Ve středu jsme odpočívali a koumali kam půjdeme zítra. Pavel I. s Vaškem vyrazili, spolu s některými jinými horolezci do Belanských jeskyň. Odpoledne jsme diskutovali o další podobě našeho HO. Dohodli jsme se na náboru, letáčcích, pravidelných akcích a né zcela legálním obstarání nástěnky (děkujeme Českému červenému kříži). Navečer bohužel začalo pršet. Déšť v noci tak zesílil, že jsme si nebyli jisti jestli nespláchne náš tábor do potoka, který se zatím proměnil v říčku.

Čtvrtek

Ranní probuzení v Lysé Polaně se naštěstí nekonalo. Po rozmluvě s ostatními jsme pochopili, že skály by mohly uschnout jedině v případě, že by 2 dny svítilo sluníčko ve dne v noci a ještě stále foukal vítr. Všichni balili a tak jsme se dohodli, že pojedeme také. Nechtěli jsme táhnout zpět ani deko navíc a tak jsme se jali likvidovat zásoby jídla. Kolem poledne jsme se přežraní vypravili do Lysé Polany. Cestou kolem vodopádů a kaskád zaplesalo mé vodácké srdce a okukoval jsem to, jestli by to šlo jet. Došel jsem k názoru, že bych asi občas asi přenášel, ale hodně peřejí by šlo jet. Na cestu nám vysvitlo sluníčko. Když jsme se však otočili, viděli jsme, že v Tatrách, nahoře ve skalách, je pěkně hnusně. Cestou jsme se zastavili u dřevěného mostu, kde jsme se po týdnu vykoupali. V Popradě jsme zjistili, že je 28. srpna, a tedy štátny sviatok (SNP), takže bylo všude zavříno. Mě se ještě podařilo poslat pár pohledů. V druhé hospodě jsme konečně dostali pivo, v první zrovna zavírali, protože se tam poprali nějací vojáci. Cesta vlakem byla plná plánů do budoucnosti. Po vymyšlení speciálního chladícího stroje na STAROUŠE v plechovkách to nemělo chybu.

Pátek

Ráno jsme se všichni dostali poslední noční tramvají domů a šli spát. Já jsem šel do práce. Ale i tak to byla super akce, doufám, že příště (nebo třeba v zimě ) nás tam bude více.

Patrick

Další: Černolice - listopad 1996
Předchozí: Zimní Tatry 1996
Obsah