Ročenka 1996

Černolice - listopad 1996

aneb nová krev v žilách našeho oddílu

V sobotu 2.11 jsme se sešli v 8:15 na Smíchovském nádraží. Po náročné jízdě vlakem plném omaskáčovaných příslušníků jakési neznámé armády vystupujeme ve Všenorech, kde jsme zjistili, kdože všechno to s náma vlastně jede. Byl tam Kuba, Bobr, Pavel a JÁ z nových pak Jana I , Jana II, Jitka, Simona, Ondřej, Zdeněk, Lukáš, Pája a Daf. Pod skálou už na nás čekali Fred, Míra a druhej Míra. Po úvodním slově jsme zjistili, že jsme pod skálou a že budeme lízt nahoru. Našeho předsedu jsme zase ujistili že chceme lízt a bejt spolu a mít se fajn. Poté jsme se odebrali pod nejbližší šutr a zjistili jsme, že to co mi lezeme v potu tváře, naši nováčci lezou s úsměvem na rtech. Naštěstí jsme během dne našli pár cest, které nepřelezli jen tak. Všechny jsme je naučili perfektně slaňovat a docela i jistit a navazovat se. Večer už jsme byli všichni unaveni, každý asi 5 cest v rukách nohách i celém těle. Většina se vracela, bohužel, zpátky do Prahy. Tak jsme ještě šli do restaurace na zahnání žízně. V sedm nás tam zbylo jen 5 - JÁ, Simona, Bobr, Kuba a Ondra. V noci jsme se uložili pod skálu. Bylo celkem teplo, akorát šíleně foukal vítr. Po menší rvačce, kdy jsme si dali navzájem co proto, jsme šli spát. Dlouho jsem nemohl usnout, vítr foukal v korunách, občas vykoukl za mraky měsíc. V neděli, po té co přijel Fred, jsme se jeho autem přesunuli po klikatých stezkách na Srbsko. Zde jsme se potkali s Pájou a Dafem. Přijel i Pavel. Vylezli jsme spoustu cest a JÁ si splnil letošní hezký sen (Balanc 6/6+). Večer v hospůdce jsme si libovali, jak nám to pěkně vyšlo: počasí, lidi i lezení (Kuba si dokonce i zalítal). Pak přišel už jen vlak, nádraží, metro, město, podzim, šeď, zdi, deprese.....a malá naděje, že to přejde.

a zase bude líp.

Patrick

Další: Vánoční závody v lezení
Předchozí: Letní Tatry 1996
Obsah