Ročenka 2003

Wildespitze - 3774m

Mnohokrát jsem přemejšlel co mně vlastně na lezení tak láká a táhne. Proč jako blb každou chvíli vyrážím do hor, na písky, různé kvaky, ledy atd. Co je tím lákadlem, které vyváží všechny nepříjemnosti a prudy s lezením související. A že jich není zrovna málo, prachy letí komínem, ale to je až jedna z posledních prud. Strach když se klepeš někde nad kruhem, zima na ledech a přemrzající prsty, týdenní pobyt ve stanu na dvou metrech čtverečních za permanentního deště, to jsou jen drobné připomínky, ostatně každý si dosaďte ty své zážitky. No a proč to všechno.

Letošní podzim mi dal alespoň částečnou odpověď na tuhle zapeklitou otázku. Rozhodně nejsem milovníkem adrenalinu ani podobných látek. O co mi jde je pohoda, pocit toho že jde do tuhého a já jsem v klidu, pocit že se můžu absolutně spolehnout na parťáka a on na mne, pocit že to frčí, že jedem jak čára. A tohle všechno se mi spojilo na naší akci na Wildespitzi (vajldšpici či jak se to čte). Jednalo se o čtyři severní stěny za sebou s tím, že nejdelší mohla mít tak čtyři sta metrů a nejkratší tak stopadesát, sklon maximálně šedesát stupňů, ale většinou tak pětačtyřicet.

Ta pohoda se snad ani nedá popsat. Nádherné počasí, ledík se střídá s firnem, zbraně drží jak přibité a ty si stoupáš jako pták. Pocit absolutního soustředění je střídán odpočinkem s čajem a tyčkou. Řeknu vám, kam se na takovej sojovej suk sere ta nejlepší pizza u Groseta. Přál bych každému kdo pochybuje o duševním zdraví lezců si zažít to přátelství v horách co jsem cejtil na Wildespitzi s Kubou, Skotem a Lubošem. Lezeš si ledovou stěnou, hlavou ti jedou nějaké blbosti a cepíny jsou už snad součástí tvého těla. Když tě začnou bolet nohy tak se zastavíš, vykopeš si pseudoplošinku a rozhlídneš se okolo. Všude nádherné hory, ledovce a tři tví kamarádi. Z jediného pohledu je ti hned jasné, že jsou na tom úplně stejně jako ty.

Bobr

Další: Příběh jedné vášně
Předchozí: Rusko - Kavkaz 2003
Obsah