Ročenka 2003

Sardena 2003 (aneb paka na výletě)

Zapsáno dne 14.10.2003

Tak nám to pěkně začíná... Stále prší a rozbilo se nám auto. Ale pěkně od začátku...

DEN PRVNÍ

15:15 Dejvice - auto sedí, drhne, míč a síť nevyndáváme.

23:15 Bolzano, jablečný sad - nocležíme

DEN DRUHÝ

Po prohlídce Verony volíme delší, ale hezčí trasu přes Apeniny. Na trajektu máme být v 19:30, naštěstí je Ondra mistr zákrut a předjíždění (po poradě s cestujícími) také zvládá. O: "Bezpečnost spolujezdců především" Do Livorna dojíždíme s čtyřminutovou (!) rezervou. Trajekt stíháme, ale bere jen náklaďáky. Škoda, že nejsme větší! My: "Ondrášku, tys už tady byl! Kudy máme jet?" O: "Nooo, času máme dost...". Pochopili jsme, že máme výborného navigátora. To se bude hodit! Nakonec nás dobrácký domorodec doprovází za mohutného troubení na správný trajekt. Dostane kukuřici, teda Braník. Štika to sice nesla těžce, ale vzhledem k dobré zásobě Braník mění majitele.

Večer na trajektu, paluba - víno, víno, víno a bílé víno. Bouldring: komín 6BC - rajbas s rozběhem - vyžádal si oběti (Čákis vymknutý kotník), zvláště povedený skupinový výlez se Švýcarskými chlapci; horní paluba - morálové 7A - klíčové místo na začátku - přelez cedule s červeným nápisem ACCESSO VIETATO (Jana, Štika OS).

Štika okázale demonstruje (jela trajektem už mockrát), že auto bude přístupné po celou dobu plavby a nebere si s sebou na palubu spacák a karimatku.

DEN TŘETÍ

0:15 - vzhledem k tomu, že Štika nemá věci na spaní, opouštíme horní palubu a nocujeme v dětské koutku v podpalubí (8. patro). Štika spí na pohovce pod Ondráškovou mikinou. Spíme pod televizí.

5:15 - podivný japonský turista se dožaduje na italském personálu dabingu filmu s Jackie Chanem v Japonštině. Neúspěšně! Jana má po ránu mořskou nemoc a ne moc pěkně zvrací (že by se včera ožrala?)

6:30 Olbia - Opět připomínáme, že Ondrášek tady již byl. Během dvou okružních jízd Olbií ruší hudbu hlasitým chrápáním...

7:15 Smaragdové pobřeží (20 km od Olbie) - výborné místo na spaní. Škoda, že se všude válí narkomanské jehly. Spíme.

11:00 - druhé ráno. Testujeme míč. Funguje! Jana se snaží o zlepšení 4ky z volejbalu. Marně! "Na mě nehrajte, držím čaj!" Nikoho to ale nezajímá. Hbitý míč ji dostihne všude. I v autě.

15:15 Po SMS poradě s Novákosem a Kučou zjišťujeme, kde se na Sardínii vlastně leze, otáčíme se o 180 stupňů a jedeme směr Olbia, teda Orosei. 2 km před cílem si Ondrášek vzpomíná, že tu vlastně byl: "A to už je skoro rok, co jsem tu byl!" (14 měsíců) Pozn. autorů: teď při psaní deníčku Ondra vyhrožuje zabavením tužky a slovy "Už vám neporadím!" Což je podpásovka!

Čákis opravdu nechce lézt. Po vymknutém kotníku na trajektu si při polední pauze schválně přivírá ruku za zadní sedadlo. Obraz: Čákis má přivřené prsty za zadníma sedačkama a volá: "AU, AU! Já tam mám ruku!", dočká se smíchu od kamarádů, pomoci samozřejmě ne a vyprošťuje se sám.

Jižně od Orosei lehce kape. Cala Gonone - citát z průvodce freytag & berndt: " ... mimořádně malebné letovisko, kde už při výjezdu z tunelu uvidíme neskutečně azurové moře a každého návštěvníka čeká nezapomenutelný pohled ze skalní galerie na záliv Orosei." Po výjezdu z tunelu zapínáme mlhovky... Za urputného deště, který se na Sardínii vyskytuje jen vyjímečně kupujeme průvodce a hledáme kemp.

Při náruživém hledání se ozývá rána a Čakisovo doo prdelee a kontrolka na palubovce nás vyzývá k návštěvě autoservisu. Štika: "Ještěže máme míč." Jana: "Neměli jsme ten míč nechat doma?!"

Náš kemp - Italka v recepci mluví Italsky, my však ne. Po čtvrthodině sociálních úsměvů, získáváme karavan velikosti Čákisova bytu. S terasou, na které teď sedíme a píšeme...

Zápis ze dne 18.10.03

DEN ČTVRTÝ

Vyrážíme z kempu, směr nejbližší autoservis tj. na opačné pobřeží Sardinie, cca 150 km - Oristano. Při odjezdu z Cala Gonone - Ondrášek: "Tak tady jsme lezli minule. Tam jak teď teče ta řeka." Hm, tak teď si tu teda nezalezem; jedeme dál. Oristano má podstatně lepší klima: 26°C a sluníčko. Ke ŠKODA servisu nás opět doveze hodný Sardiňan a ještě nám nabízí manžáre. Při demonstraci poruchy servisnímu technikovi, kontrolka, která značí poruchu, přestává svítit. Takže jsme zase za paka...Technici nám alespoň za 17 euro čistí motor. Celá naše skupinka směle překračuje zákaz vstupu a snaží se odbornými radami pomoci technikovi při opravě našeho vozidla. Byli jsme vykázáni, tak alespoň v čekárně mačkáme čudlíky u automatů na kafe a na kolu a krademe pár cukříku. Opět začíná pršet. Odjíždíme směr lezecká oblast Masua. Okolo sedmé večer směle zvedáme závoru, která značí zavřený kemp a bez dozoru ho oskvotováváme. Ukládáme se pod stříškou tanečního plácku a čekáme kdy nás kdo vyhodí.

DEN PÁTÝ

Ráno přichází osmahlý Sardiňan, říká: "Bon Giorno" a jde dál. No nejsou ti Sardinci skvělí? Pro změnu za deště vyrážíme lézt. Počasí se radikálně mění, vylézá sluníčko a my vyndáváme fotoaparáty. Lezení super, moře taky. Kempujeme přímo pod skalama u moře a záhadně se nám ztrácí banánový džus a špek. Přikrýváme jídlo celtou a jdem do stanu spát. Přes poryvy větru slyšíme, jak venku cosi šramotí a vidíme kojota (lišku), jak se nám dobývá do žrádla. Takže stěhujeme zásoby do auta. Zbytek noci kluci chrní jak mimina, zatímco holčičí stan je nabírán větrem a cupován. Do toho, jak jinak, zase prší a druhý den prcháme zase jinam.

DEN ŠESTÝ

Daří se to! Oblast Dommusnovas - Hurá! Lezeme! Jemný deštík nás opravdu nemůže odradit... Kempujeme kousek od skal, vaříme, pijeme víno a při páté láhvi nás zahání do stanu bouřka s mohutným deštěm. Dívčí stan opět neprošel tvrdou zkouškou sardinské přírody, a proto nocujeme všichni čtyři ve stanu pro dva (sardinky na Sardínii). Vzhledem k tomu, že Štiky spacák je totálně promočený (i od vína, které tam rozlila Jana - ale opravdu jen decentně), přijímá Štika Ondřejovo pozvání do jeho Warmpeace ložnice. (Ondrášek se při této vzpomínce záhadně pochichtává a lituje, že neprší častěji (což snad ani nejde)). Stále ukrutně prší, do stanu kape a Ondra každou chvíli bicá do stříšky stanu a odhání kapky deště.

DEN SEDMÝ

Zase jsme se nevyspali. Ráno vstáváme za lehkého deštíku. Po Štičině volání do nebes: "Pojď do nás!!!" a "Neser!", déšť opravdu sílí a prochcává úplně všechny věcí. Vyrážíme směrem za lepším počasím. Ze západního až na východní pobřeží, kde se jakoby zázrakem zjevuje tolik slibované azuro, kemp s bungalovem pro 4 a super pláží, kde za dotazů německých turistů "Was hat hier explodiert?" sušíme všechny věci. Na večerní procházce bouldrujeme a skupinově lezeme na 4 metry vysoký šutr, kde se usazujeme všichni na metru čtverečním a koukáme na moře. Teprve po Ondrově mohutném zvolání: "Hele, tamhle je taky šutr!" slézáme dolů. Večer se vracíme do opravdu luxusního bungalovu s kuchyní, záchodem a sprchou, který Jana testuje svým boulderingem a probořuje se prknem v terase dolů. Ondra spravuje závadu, aby terasu následně prošlápl ještě Čákis, tentokrát bez újmy na zdraví. Dochází nám tabák a Ondra shrabuje zbytky z popelníku na poslední cigáro.

A další zápisy...

DEN OSMÝ

V noci zase pršelo. Ovšem ráno krásné azuro a teplíčko jak z průvodce freytag & berndt. Dnes byl nejproduktivnější Ondřej: 4 cesty, 2x v moři, 3x na záchodě. Oblast Ti-miama - "supr oblast u moře - typický středomořský klenot" - tuto stránku si vytrhněte z průvodce ihned po zakoupení. Po 3 hodinách hledání oblasti v 30°C vedru jsme zjistili, že jsme o pláž vedle a zhruba okolo třetí odpoledne konečně lezeme. K večeru jedeme do města pro zmrzlinu a pro cigára, abychom pár hodin poté lovili kartu zapadlou mezi prkny naší verandy tyčkami od stanu Hanah extrem a vidličkama Sardeňa.

DEN DEVÁTÝ

DEN DESÁTÝ

Konečně bušíme v lehce rozchrastaných stěnách. Sklízíme sladké plody úspěchu a Jana nepřestává krafat o vylezeném 6c na OS. Za soumraku si Štička vybírá záludnou cestu za 6a. Jana cestu dolézá za téměř temné noci. Všichni ji povzbuzujem do té doby než Čákis dostane kamenem do klíční kosti a odchází do bezpečí . Vzhledem k pozdní době nestíháme koupit víno a hajzlpapír, což je krize. Naštěstí v okolí roste spousta sympatických bylin a máme pytlík od chleba. V noci dochází k dalšímu testování materiálu. Ve vrcholící bouři se ovšem děvčata stěhují pro změnu do auta. Z vozu sledují bouřící sardinské nebe, znásobené zpětnými zrcátky.

DEN JEDENÁCTÝ

Ráno kluci vstávají posilněni 12 hodinami spánku. Děvčata jsou znavenější. Držely do pěti do rána stan. Za mlhy husté, že by se dala krájet, odjíždíme. Jedeme krásnou horskou odlehlou cestou do Cala Gonone, potkáváme prasátka a kozenky a kocháme se divokými pohledy do mlhy. Ubytováváme se v sympatickém lezeckém kempu, kde jsme ukořistili 4 postýlky.

Po doporučení pana kempaře, se kterým jsme se seznámili (a nikdo si není schopen zapamatovat jeho jméno) míříme do picerky. Málem bychom zapomněli zmínit, že už nám zase svítí kontrolka, kterou neopravujeme ani dalšími tvrdými ranami do podvozku. Večer trávíme s italskými studenty geologie s příšerným hudebním vkusem, který se jim Ondrášek v průběhu večera snaží napravit a přebírá funkci dýdžeje a Jana from the Czech Republic se posléze přidává. Převychovaní domorodci nás z vděčnosti hostí druhou večeří. A líbí se jim česká alternativa. Italský "Skotík" si dokonce zatrsal na Neočekávaný dýchánek.

DEN DVANÁCTÝ

Druhý den v sídle hodného kempaře, ze kterého se ráno vyklubala legenda sardinského lezení ENZO LACI!!! Na jeho doporučení lezeme v oblasti, do které nás osobně doprovází na motorce. Je tam kopa lidí, nejtěžší cesta 6b. Chvilku lezeme a Ondrášek na otázku "Tobě se tu nelíbí?" odpovídá: "Nejlepší počasí jaké jsme tu měli, poslední den lezení a super oblast hned vedle. Mám to rozebírat dál?" Takže se na jeho popud odebíráme do vedlejší Arcadie, kde je skutečně parádní lezba. Štika si splňuje předsevzetí - 6a na OS! Večer sedíme u vínečka zatímco Enzo loví v moři harpunou ryby. Ráno nám ještě stihl prozradit, že přečetl všechny knihy od Kundery a nějaké od Hrabala. Marně lovíme v paměti jména jako Umberto Eco, Pinoccio či Mussolini... Večer je opět zábavný, chlapci odmítají spát na svých rozvrzaných postelích a vehementně se cpou na dámské letiště. Pokus nocovat ve čtyřech na 4-5 metrech čtverečních se nedaří, takže ráno chystáme odjezd směr trajekt - Olbia celkem vyspinkaní.

DEN TŘINÁCTÝ

Cestou se zastavujeme u moře na svačinu a trochu beach-volejbalu . Jana opět zbaběle odmítá hrát a radši předstírá, že sbírá mušle. V Olbii se vydáváme na procházku a parkujeme na zákazu stání s tím, že policajti snad nepřijdou. Hned v druhé ulici je vidíme rozdávat pokuty a vracíme se k autu. Tam nacházíme za stěračem pozvání na kafe od nějakých českých holek. K velké lítosti kluků pouze píšeme na uvedený mobil zprávu, že už nestíháme a frčíme domů.

Na trajektu opět zabíráme strategické místo - dětský koutek. Jdeme se mrknout na palubu - tam nás však málem strhává uragán do moře. Velice znatelně se houpeme. Máme zásoby pití i kuřiva a tak to značně rozjíždíme.Večírek ukončujeme skokem do bazénku s kuličkama a hlasitě se tam rochníme. Okolo se spí do chvíle, kdy nějaká rozespalá Francouzka ve středních letech promluví: "Be quiet! Everybody is sleeping here!". Jednohlasně odpovídáme: "NOT EVERYBODY!" a rochníme se v kuličkovém sektoru dál...

DEN ČTRNÁCTÝ

Ráno trošku rozlámaní vyjíždíme domů. Vzhledem k teplotě pod nulou vzdáváme prohlídku Florencie. Na Brenneru je sníh. Ještě zastavit v Plzni na večeři a ve večerních hodinách dorážíme do Prahy. Je sobota. "Tak zítra ve čtyři na Ruzyni, jo? Tak čau!"

DEN PATNÁCTÝ

16:00 Ruzyně...

Jana, Štika, Čákis, Ondra

Jana

Další: Rusko - Kavkaz 2003
Předchozí: Milenci
Obsah