Ročenka 2003

Mini Very Speed Expedition Peru 2003

"Hola chuj, jsme již slušně ožratí" byly první slovíčka,která se objevila v mém deníčku. Seděli jsme u rozpité litrovky wizoura na vídeňském letišti a před námi bylo nádherných 5 týdnů prosycených peruánskými zážitky. Zatím jsme "to všechno" pouze tušili a to bylo parádní. Cesta přes Atlantik dá se říct není krátká. Naštěstí Kuba je skvělý společník a tak kolem šesté hodiny večerní 27.4.2003 dosedáme bez úhony na limském letišti. Za pár babek necháváme našeho lezeckého miláčka Krysu 33(kg) v úschovně, zaplatíme bus a potom už se celou noc řítíme pouští do Arequipy. Moc se nezdržíme a po dalších 300km se celí rozlámaní procházíme pod zářícími hvězdami v Punu, městečku na březích jezera Titikaka. Den v autobuse je dost i na naše otrlé povahy a tak ráno vyjíždíme z přístavu s úžasně pohodovým kapitánem trochu si orazit na ostrově Taquile. Tříhodinová jízda na pytlích tyrkysovým jezerem byla úplným balzámem na naše dušičky. Ostrov sám o sobě potom kombinací políček, kopečků a výhledů do sousední Bolívie. Spaní ve stanu nám zatrhl místní principál a tak jsme spali u jedněch lidí v takovým chlívku. Na tenhle ostrůvek den bohatě stačí. A tak večer ádios amigos už zase v autobuse na cestě do Cuzka. V půl pátý vylejzáme celí krabatí do smogem přesyceného města, že se z toho Kuba u silnice posral. Auta jezdily, místní chodili, ale Kuba nedbal. Už je taky tak trochu Peruánec. Na nádraží nás čekalo překvapení v podobě prudy s Macchhu Píču. Asi po hodině dohadování jsme si koupili za 35 U$D lístek na 50km kolejí. Než nám ho ten podělanej mužčína stačil dát, vlak ujel. Prý si máme vzít taxi a dojet ho na první stanuci. PCHE!Tůdle nůdle prdi!

Prachy jsme naštěstí dostali zpátky a v Cuzcu následujíci dva dny velmi, velmi příjemně prošustrovali. Oněch 1500 km zpátky do Limy se nám už nechtělo trpět v busu a zvolili jsme malinko dražší, ale o to rychlejší a pohodlnější dopravu letadlem. Kromě koupání v Pacifiku nebylo v Limě nic moc. Za půl dne jsme se stihli vykoupat, sehnat lístky na bus a ožrat se s místníma v hospodě. Když jsme se potom usadili v autobuse, rázem na nás sedlo spaní a probudili jsme se až ráno v Huarázu. Odtud už jen pár kilometrů kolektivem do Yungaye a dalším nad jezera Lagunaco. Nádherným údolíčkem jsme potom stoupali s více jak třicetikolagramovými krysami vzhůru do base campu Pisca.

Původní záměr dojít až na morénu nám překazil černý mrak a následně hustý déšť, který už jsme jen slyšeli bubnovat na stan ze svých péřových spacáčků. Byla to slast až do chvíle, než nám začlo přichcávat do stanu.

No je to jen voda. Ráno po čtvrté se už suneme za polojasné oblohy přes širokou morénu ledovce k začátku sněhu. Začíná drobně sněžit a nebýt tam vyšláplé stopy, klikatili bychom se mezi trhlinami o poznání déle. S přibývající výškou je nám čím dál hůř a už si přejeme konečně vrchol. Když se před námi objeví siluety gay-da s nějakým Amíkem a sdělí nám, že na vrchol je to ještě minimálně dvouhodinová raubírna, jdeme do kolen. Už takhle se stejně válíme ve sněhu jako prasata a snažíme se popadnout dech. Nakonec, když Kuba přeplácal poslední sněhový hřebínek a museli jsme se v mlze několikrát přesvědčit, že vyššího místa není. 1300 metrů převýšení z BC do výšky 5780m bez úplné aklimatizace nám dalo docela zahulit a tak na moréně jsem již klopýtal mezi kameny, dělal pauzy po pár krocích a byl docela hotovej. Ale večeře se mi povedla, co Kubo? Olizoval si se přeci až ve fousech, nebo ne? Po celonočním lijáku jsme ráno usušili věci a než začalo opět mžít, vydali se na cestu dolů. V zatáčce, kde obvykle něco jezdí bylo mrtvo a i jediný místňák to po dvou hodinách vzdal. My vydrželi o hodinu dýl a když jsme vzali na záda ty naše šílenosti a vydali se dolů k jezerům, objevil se oblak dýmu a v něm náklaďák. Byla to jízda mýho života. Na přepravkách s kolou, zabalení do goráčů a plachty, ukrytý před deštěm a sněhem, jsme vyjeli ukrutnými serpentinami kamenitou silničkou do sedla ve 4700 a potom dolů k prvnímu hliněnému baráku. Celý to trvalo 3 hodiny a my přejeli Bílé Kordiléry na tu deštivější stranu. Už večer nám vodník Kebule povařil mraky tak, aby nás pronásledovaly celý následující den. Vrcholem jeho umění byla kroupová smršť a noční sněžení. Fuj, měl to být nejkrásnější peruánský trek-Santa Cruz. Místo toho takový srágory až do sedla, kde se lámal chleba. Nebo spíše mraky, neboť na druhé straně bylo mnohem lépe. Cesta nás potom zavedla rozkvetlou zahrádkou plnou kaktusů a nám neznámých kytek až pod Alpamayo. Nad base campem nás ale zastavili dva italští a potom i dva němečtí borci, že nahoře je ledovec neprůstupný a je nemožné se dostat do sedla, kde začínala naše cesta na vrchol. Sbalili jsme tedy fidlátka a mastili dolů-do lázní. Byla to bomba válet se ve vařící vodě po tak dlouhé době. Počasí následujících dnů nebylo vůbec pěkný. Možná dozníval monzun, nebo ještě nezačala zima-buhví. Nicméně náš pokus o šestitisícovku Artesonraju z loga Paramounth Pictures byl pouhým plácnutím do vody. Pardon, do sněhu, neboť ten se sypal na nás celé tři dny. Tak jsme se opět vrátili do "naší" Yungaye, která se stala pevným bodem v podobě hostel Gledelu, odkladiště krámů a naší černé MAMÁ. Odtud jsme potom vyjížděli na naše horské výlety. Nejinak tomu bylo i s trekem z Olleros do Chavinu. Taková pohodička s poloprázdnými batohy nás podruhé smýkla přes celé Kordiléry a nabila šílenou chutí vylízt "TO" Alpamayo. Když jsme se natěžko vydali podruhé do hlubokého zářezu Santa Cruz, byli jsme výborně rozchození. Navalili jsme to první den až pod bace camp, další den už jsme se kochali ze stanu nádhernými výhledy v moraine campu. Na ledovci byly stopy, povrch byl příjemně ztuhlý a my měli cestu otevřenou. Z moraine se potom svižným tempem za 2,5 hodiny propletli mezi seraky a trhlinami do 5300metrů vysokého sedla sedla a poprvé jí spatřili.

Zahalená trochu v mracích třpytila se před námi jihozápadní stěna Alpamaya a v ní zrovna bojovali 3 Švýcaři o vrchol ve výšce 5947mnm. Naštěstí! Byli to první lidi, kteří se letos dostali na vrchol. A to nám druhý den hodně pomohlo, neboť v těch sedmi délkách byli hotové abalaky a proboxovaná vrcholová převěj. Samotný výstup začal mrazivého rána 22.5., kdy jsme se ověšeni chrastícím matrošem brouzdali prašanem k nástupu. Nejlezenější Ferrariho kuloár byl plný nesedlé vrstvy sněhu a tak jsme se za rozbřesku zakousli mačkami v sousední French direct a začli valit cca 50°-ým svahem nahoru. Dvě poslední délky malinko přitvrdily, ale ani převislá převěj nás nemohla zastavit v cestě na vrchol. Kolem jedenácté jsme se již vystřídali na uzoučkém nejvyšším místě hřebínku a byli šťastní jako blechy. Po čtrnácti dnech čekání to byla zasloužená chvilka. Slanění proběhlo taky v pohůdce a tak odpoledne nás už u stanu začalo lákat k výstupu sousední Qutaraju 6035, na které jsme ve volných chvilkách čučeli 2 dny ze stanu.

Budíček opět o čtvrté byl o dost nepříjemnější, než předchozí den. Venku zima až praštilo, ochablé údy jevili evidentní známky únavy. Nakonec jsme díky tomu opustili náš původní záměr lízt přímo ledovou stěnou. Ani jeden z nás neměl chuť půl dne se ohánět cepíny, štandovat. Kupodivu v průvodci označená hřebenovka za AD+ jako těžší byla potom úžasným zážitkem plným nádherných výhledů na celé Kordiléry. Bezpochyby nejkrásnější hřebínek co jsem šel!!! Kubik taky vypadal hódně nadšeně, když jsme se objali na vrcholu. Bylo to fakt úžasný! Sestup stejnou cestou se také povedl a my u stanu zjistili, že z našich skromných zásob jídla se už moc nenajíme. Na dnešek a cestu dolů zbylo 250g těstovin, pidisušenky, 1xomáčka, 2 instantky. UFF!!!Co budeme jíst? Tak jsme další den cestu dolů "trochu" protáhli a postavili stan až téměř u ústí údolí. V lázních si nás pamatoval místní borec z minulé návštěvy a dopřál nám maximální komfort v podobě ještě teplejší vody. Po třech hodinách jsme se celí rozmáčení dopravili tágem zpět na základnu Gledel. Malinko mě chmataví čmoudíci cestou okradli, ale, jen malinko. Zbylo nám do odletu 5 dní, který jsme si chtěli užít odpočinkem a pohodičkou. Vyvedeni z omylu jsme byli hned následujícího rána, kdy v zemi vypukla stávka. Cesty zahradili nespokojení zemědělci, učitelé a bůhvíkdo ještě kameny, kaktusy a hořícími pneumatikami a tak jsme alternativně s našimi krysami ve 28°-ém vedru popocházeli mezi zátarasy a popojížděli taxíky. No moc pěkný to bylo vy "Peruanos Idiotas". Aby toho nebylo málo, chytil Kubík ve po dvou dnech, kdy jsme konečně měli přislíbeno, že pojedeme, hódně silnou střevní chřipku. Celý den byl úplně mimo provoz a když jsem to večer chytil taky, už dokonce nemusel sedět na záchodě! Zato autobusák měl nějaký špatný den, neboť když se vydala kolona busů poprvé po 3 dnech směr Lima, zalekl se tenhle pytlík údajných rozzuřených vidláků a po 2 hodinách jízdy obrátil koráb zpátky do Huarázu. No super! Bylo po půlnoci, čtvrtek , my 400 km od letiště a zítra večer odlet. Naštěstí místní uměli nadávat o poznání lépe než my a tak čerstvě vzbuzený šéf společnosti zavelel návrat. Napruzený busák jel pak jako bůh a bez nejmenších problému prosvištěl spící vesnice a my si mohli každý sbalit 35kg fidlátek a valit domů. Zazvonil zvonec, průjmům a božskýmu výletu byl konec...

Díky Kubo!

Účastníci: Kuba,Luboš

Další: Wellhost (CZ)
Předchozí: Úvodník
Obsah