Ročenka 2003

Rusko - Kavkaz 2003

Rusko je obrovská země. Tak tohle jsem slýchával už na základní škole, ale abych pochopil, co to vlastně znamená, na to jsem si musel ještě pěknou řádku let počkat. Význam slova obrovský jsem pochopil až letos v létě, a upřímně; Předčilo to všechny mé dosavadní představy.

Začalo to, jak jinak než nad lahví Pražské vodky u Kuby v bytě. Vodkou kvůli tréninku, abychom těm Čechům neudělali v Rusku ostudu a v Kubově bytě prostě proto, aby se dohodli všechny náležitosti a sepsali ty dlouhé seznamy věcí co sebou každý musí mít. Když jsem ten seznam proměnil ve skutečnost, tak jsem se nestačil divit. Halda věcí s kterou by si nesnadno poradil i dvoukolák se mi nakupila uprostřed pokoje a mě začínalo být jasné, že se to do toho baťohu prostě nevejde. Nevešlo! Naštěstí pro nás pro všechny jsme přebývající věci nacpali do společného Kubova tahačáku, jemuž jsme od té chvíle neřekli jinak než svině. Odjezd byl víceméně tradiční, v ledasčems připomínal odjezdy do Tater snad jen té bagáže a očekávání bylo trochu víc. Intercity Praha-Varšava nás nasál do svých útrob a čas jakoby najednou okolo nás začal plynout nějak jinak.

Měsíc pobytu v Rusku byl naplněn tolika událostmi, že by se o něm dalo psát v pěti ročenkách a stejně by se tam nevešli všechny. Pokusím se však shrnout celý náš výlet do několika málo hesel, i když vím že tím určitě budu muset vynechat spoustu skvělých historek a zážitků.

Doprava:

Doprava do Ruska je možná letecká a železniční a automobilová či autobusová. foto:Macín cestou do Varšavy

My jsme zvolili tu druhou variantu. V Rusku se vlastně stejně jinak na dlouhé vzdálenosti necestuje. Vlaky jsou opravdu komfortní, dokonce bych řekl že takový vlak by měl být snem každého českého železničního pracovníka. Vagónky jsou seřazeny jeden za druhým tak že jsem si z počátku myslel, že před námi jede ještě jeden jiný vlak,to když náhodou bylo v zatáčce vidět až na čelo s lokomotivou. Každý jednotlivý vagónek má svého štíplístka, který se o vás téměř dojemně stará a každý vlak má i svojí vlakovou polici, která se vás až dojemně snaží obrat o peníze při jakékoliv příležitosti. No nic, my jsme, ale zkušení chudí studenti a tak se nedáme obrat více než jednou. Ale má to rozhodně i jednu kladnou stránku. Ve vlaku je bezpečno.Což se tedy o nádražích až tak říct nedá, takže jsme si většinu času střežili bagáž jako oko v hlavě.

Možná se divíte jaký šílenec by mohl jet do Ruska autem, mě to osobně taky připadalo jako nesmysl, než jsme narazili na skupinku Čechů kteří ve svém vlastním voze Lada přijeli až do podkavkazských vesnic a jen doufám, že v něm také odjeli. Bohužel jsme se od té doby s nimi neviděli.

Maršutka to je v Rusku synonymum pro rychlý čtyřkolový pohyb po městě. V podstatě se jedná o dodávky typu Ford Transit vyráběných však v koprodukci firmou Gaz pod honosným názvem Gazzel. Do jedné takové dodávky se vejde celá naše bagáž naše maličkosti a ještě proměnlivý počet domorodců. Rusové se ve způsobu jízdy směle vyrovnají Italům. Občas bylo až neuvěřitelné s jakou bravurou náš řidič kličkoval mezi dobytkem pasoucím se na silnici, či zdolával terénní překážky hrbolatých silnic a při tom si ještě občas přihýbal z láhve vodky. My jsme si přihýbali samozřejmě s ním, aby byla cesta snesitelnější a taky proto, že jsme se prostě nechtěli nechat zahanbit, (no a taky nám to chutnalo). Lodní dopravu jsme nezkoušeli, ale pevně věřím, že byla také fantastická. Na další způsob dopravy si nevzpomínám, akorát sem tam se někdo projel v suťovisku nebo ho sjel nějaký uniformovaný příslušník.

Lidé:

Lidí je v Rusku spousta. A tak se dá říct, že když přijedete do jiné oblasti tak jsou tam i jiní lidé. Někteří jsou usměvaví, někteří zamračení, ale všichni mají svá vlastní specifika a někdy i jazyk. Oblasti, v které se nachází alplager Bezengi, což byl cíl naší cesty a výchozí bod našeho snažení, se říká Kabardinsko-Balkarijská Republika, právě pro to, že v ní žijí dvě etnické menšiny. Kabardinci obývají střed a východ země a Balkarijci spíše okolí Kavkazského hřebene na jihu. Obecně se však dá říci, že ženy s vámi vycházejí dobře, nabízejí vám pohoštění a občas s vámi flirtují, no, ..., s některými i více. Na druhou stranu muži se vás snaží obrat jak legalizovanými tak i nelegálními způsoby a nabízejí vám pouze vodku, což vlastně taky není špatné. Rusku ale nepotkáte jenom Rusy, ale i Bělorusy, Ukrajince, Poláky a samozřejmě i Čechy, pokud všichni začnou dohromady pít jako čuňata tak se spousta rozdílů ukáže jako nepodstatných a všichni pak tvoří jednu bandu. Když si pak náhodou nepamatujete s kým jste to vlastně včera večer zapíjeli špatné počasí, stačí se ráno podívat po táboře a hned je jasno. Jejich pobledlé tváře a skelný zrak vyzradí vše. Jen tak pro pořádek flaška vodky stojí od 30 do 80 rublů = korun.A ta za těch 80 už je sakra dobrá.

Hory:

Hory byly, jsou a snad i budou pro mě hlavním lákadlem a výzvou. Hor je na světě spousta a Kavkaz se mezi nimi rozhodně neztratí. Kavkaz je nádherný, vysoký a trochu vzdálený. Mám-li mluvit za sebe, představoval jsem si ho trochu jinak než jaký ve skutečnosti je. Kavkaz je obrovský, myslím že až teď pojedu zase do Tater bude se mi tam zdát všechno na dosah. Kavkaz má asi sedm pětitisícových vrcholů, plus-minus. Nám se nepodařilo vylézt ani na jeden z nich. Ale myslím, že to vlastně pro mě není důležité. Mnohem důležitější, jsou ty krásné okamžiky kdy se obloha rozjasnila a okolo bylo vidět ty nádherné zasněžené vrcholky. Jinak bylo totiž většinou dost hnusně. Kdyby tolik sněhu napadlo v Krkonoších tak mají vlekaři sezónu ještě v červnu.

K horám patří horolezci. Českého horolezce tady poznáte snadno, pohybuje se totiž dvakrát rychleji a nese poloviční krysu na zádech. Rusové a jim podobné národy totiž chodí hrozně na těžko. Místy jsem nevěřil co všechno sebou mají. Je pravda ,že když máte například taková sedátka se šnůrkou okolo pasu, není vám zima na zadek, ale já bych radši kosnul, než tahat do těch kopců gram na víc. Nemluvě o prehistorické vysílačce s dvoumetrovým prutem, jejíž váhu jsem radši ani neodhadoval.

Jednou z nejdůležitějších věcí v horách je rozhodně počasí. Jednou má člověk štěstí po druhé zase smůlu. Tentokrát to byla ta smůla. Zažít sněhovou bouřku v horách není zrovna žádný med a tak člověk jen sedí ve stanu a čeká zda se počasí nezlepší. Když se tak nestane tak spolu s ubývajícími zásobami ubývá i odhodlání a nakonec, když hrnec trpělivosti přeteče je třeba sbalit věci a vydat se na cestu zpět. A to byl i náš případ.

Rusko z blízka:

Hor a bačů už máme dost a tak hurá k moři. Další cíl Soč. Je to kousek, jenom asi den a půl cesty vlakem, ale teplé koupáníčko nás láká. A tak nás neodradí ani tři nájezdy milicionářů, kterým nějak vždy proklouznem. No pravda je, že to jednou bylo dost o fous. Nakonec mu však dal Macín českou desetikorunu na památku a čepičář už za námi kroutí hlavou, protože tohle asi už dlouho nezažil a my jakbysmet.

V Soči je velké nádraží, starý přístav a obrovská spousta příšerných hotelů. Ale je tu moře. Po skoro třech týdnech cestování je to nádherná relaxace. Po dvou dnech už na nás na místním tržišti ukazují a lákají nás ke kdejakému zboží co jim leží na pultech. Vidět jak se zde prodává maso bych nedoporučoval lidem se slabším žaludkem. Celkově to však stojí za to. Zdejší míšení arabských a slovanských a jiných vlivů dává místu opravdový nádech exotiky. Tak nás nepřekvapuje že to mají také české pivo. Asi už i Rusové ví že je prostě nejlepší. Na druhou stranu jejich piva taky nejdou k zahození, hlavně to Peterburgské. Na žízeň je tady v tom vedru ale přeci jenom nejlepší místní kvas. K jídlu jsou pak výborné plněné pirožky a jiné smažené dobroty.

Bylo to krásné ale už je prostě čas jet domů. Rostov na Donu, Noční Charkov, Kiev, Krakov, to jsou všechno naše zastávky na cestě zpátky. Pak už jsme stihli jen propašovat každý karton cigaret pro paní průvodčí. A podle toho kolik lidí jí to ráno nosilo jich musela mít nejmíň celou tašku. Nakonec nás přivítala klasicky odporná hala Hlavního nádraží a bylo po všem.

A resumé na závěr:

Vylezené vrcholy:
Pik Brno asi 4000 m 1B (naše aklimatizační tůra)
Mises-Tau asi 4200 m (Kuba, Bobr)
Ural 5A (Kuba, Bobr)

Pytle:
Gestola pilíř 4A, sněhová bouře (Skot, Tomáš, Macín, Jaromír)
Ukiu 4A , sněhová bouře (Skot, Tomáš, Macín, Jaromír)
Dychtau pilíř 5A, sněhová bouře (Kuba, Bobr)
Oddílový rekord v počtu vodek vypitých za večer
Uznání pro Skota a Jaromíra, že se ani jednou nepoblili

Poděkování:
Českým, Polským, Ukrajinským a Ruským drahám, že nás tam dopravili.
Ruské vodce, že nás po ní nebolela hlava (teda ne bez vyjímek)
Ruské milici, že nás tak pěkně vyškolila.

Účastníci: Kuba, Bobr, Macín, Jaromír, Skot, Tomáš

Tomáš

Další: Wildespitze - 3774m
Předchozí: Sardena 2003 (aneb paka na výletě)
Obsah