Ročenka 2002

Ortler NW 3905m - Duo Bambini di Praga

Při odlesku světla čelovky na pamětních destičkách pod nástupem mi lehce zašimralo pod pánví.Otupělost z nočního vstávání vytísnila obavy a my jsme konečně byli v TOM!Kolikrát jsem si Tě Ortlere na compu prohlížel,abych opět zůstal opájen rozměry a kulisou zvířeného sněhu přede mnou.Můžeme si tisíckrát představovat,jaké to bude,ale realita je vždycky kolmější,sníh horší,vítr silnější,žaludek rozhádanější...

Zastavil jsem se u pohodové odtrhovky a začal si věšet na sebe matroš.Hanz přifuněl,zablikal čelovkou a mačky se nám zakousli do dalších pidikousků z 1200 metrů vysoké vyledněné severní stěny.Fixoval jsem skalnatý pičus očima a okukoval,z čeho by šel udělat první štand.Svah se už ukláněl 45-ti stupni a přes hranky seraků kolem nás tekly prachové lavinky.Nádherná scenerie!

Omlátit firn,zavrtat,navlíct ruku do poutka,Kubovo mrd ruce,mrd nohy,po deseti metrech znovu omlátit,zavrtat....Začalo to být nekonečné.Skvirou mezi stehny byl videt Hanz stále časteji zapíchnutý helmou do svahu,který o dalších 5,10 stupínků přitvrdil.Přestal jsem litovat našich spacáků jako závaží a byl už pomalu smířený s bivakem.Výšvih na serak mě potom stál notnou dávku energie a odhodlání,neboť nad námi byl zase o chlup ukloněnější svah,který budil dojem nekončícího mlácení cepínu a křeče v lýtkách.Délka,dvě,čtyři a najednou zjišťuji,že se začínáme přibližovat k hornímu seraku,kde se měla cesta napojit na normálku.Bylo na čase!

Kolem páté jsem se přehoupl přes vrcholovou převěj abych mezi cáry mraků spatřil hluboko pod námi údolí,kam musíme sestoupit.Fotka,tyčinka,pití a hurá dolů!Takhhle exponovaný hřebínek jsem ještě nešel!Mít tak čas si ho vychutnat!Rozlámaná skála střídala sníh a čas letěl jako o závod.Když se nám ještě raflo lano,tak už jsem začal fakt sprostě nadávat.Měli jsme toho už plný brejle.Nějaký horský bůžek nás zřejmě slyšel,neboť když jsme došli na konec dlouhého svahu před ledovcem,zůstali jsme čumět do chřtánu obrovské odtrhovky.Stálo nás to další sněhovou kotvu,ale byli jsme konečně dole.Přivázali jsme se na špagát a já komentoval naše předchozí zaškobrtnutí slovy:,,teď už chybí jen žuchnout do trhliny,,.Našlapoval jsem zlehounka jako baletka,přeskakoval tmavá místa a stejně jsem se propadl.Jenom jednou nohou.Hanz tam byl za chvíli po pás a mával cepínem,rukama se hrabal ven jako psík co neumí plavat a snaží si zachránit před vodou ocásek.

Cestou přes morénu už byla tma.Tušili jsme směr a plácali se mezi kameny směrem k chatě.Hodinu před půlnocí začal Hanz svítit čelovkou do oken,oni baterkou na nás.Když jsme si potom za chvíli srkli z půllitru slabého piva,rozlila se tělem známá rozkoš a pocit,že jsme byli nahoře a teď jsme v pořádku,byl naprosto úžasný!!!!

Ferda & Hanz

Další: Velikonoční Tisá
Předchozí: Kola na Karlštejn
Obsah