Ročenka 2002

Měsíc na Blanku

Felinka lačně polyká kilometry cesty z Chamonix do Prahy a nám do rytmu vyřvává své feťácké sprosťárny Jimmy Čert. Hlavou mi probíhá kaleidoskop vzpomínek na poslední tři týdny. A je na co vzpomínat, za tu krátkou dobu jsem toho prožil tolik, co normálně za rok. Před třemi týdny na stejné cestě, jen opačným směrem jsem měl také plnou hlavu, ale ne vzpomínek, ale plánů. Bylo jich skutečně požehnaně, od těch "realistických" až po ty, co jsou spíše z kategorie snů. Mezi nimi byly však dva, které mne zaměstnávaly nejvíce. Jeden byl přechod Mont Blanku z Italské strany (Grand Traverz) a druhý byla západní stěna Petit Dru přesněji Americká Diretka Hemming - Robbins. Nestává se to přiliž často, ale na této akci se mi splnily cíle oba. Tento úspěch byl ještě překvapivější tím co mu předcházelo.

Cesta z Prahy začala poměrně optimisticky. Sehnali jsme jídlo na měsíc, rakev na tu spoustu krámů, všechen matřoš kterej mělo smysl brát a dokonce i dvě spolujezkyně do auta. Po příjezdu do Chamonix se však tato idyla začala postupně kazit. A kazila se stejně neúprosně jako počasí. Zprvu nebyla předpověď tak hrozná, s dostatkem optimismu se dalo očekávat i něco na rozlezení a aklimatizaci. Proto jsme zamířili na Plan de L`Aiguille, známou to mezistanici lanovky na Aiguille du Midi.

Dostali jsme se odtud až po osmi dnech. Během této doby jsme si stihli sáhnout na dno svých psychických sil. Ono se to nezdá, ale více jak šedesát hodin deště bez přestávky je opravdu silné kafe. Během nich jsem stihli vypít, sníst a vykouřit vše co mohlo ukrátit naší dlouhou chvíli. Během ostatních dnů kdy občas pršelo pouze půl dne jsme stihli vylézt dvě cesty na okolní věže. První byla 16-ti délková na Gendarme a druhá pěkná plotnovačka Le Ticket, le Carré, le Rond et la Lune na Aig. Peigne. Také jsme se rozloučili s našimi kamarády Lubošem a Skotem, kterým z počasí již ruply nervy.

Po tomto zajímavém úvodu se počasí naštěstí umoudřilo a přálo nám až do konce zájezdu. Vzhledem ke sněhu ve stěně Dru, jsme se rozhodli nejdříve pro přechod Mont Blanku. Ten jsme zahájili na Italské straně masivu, kam jsme se dostali proslaveným a naštěstí již fungujícím tunelem (tam a zpět za cca 30 EUR). První den je pohodička. Jdete si po ledovci Ghiacciaio del Miage, sluníčko vám opejká lýtka a vy se těšíte z okolních hor. Chata Gonella je položená na ostrohu čnícím nad ledovcem. Vzhledem k tomu, že bylo po dlouhé době nádherné počasí tak je úplně plná a na chatařovu otázku: "Máte rezervaci?" nejsou argumenty a tak stavíme hned první den stan. Stavíme ho na ledovci asi dvě stě metrů od chaty na pěkné plošince uprostřed ledovce po kterém ráno půjdeme. Druhý den je proti předešlému nesrovnatelně náročnější, ostatně jinak bych se k vstávání ve čtyři ráno asi nepřinutil. První část dne se jde krásně osaměle na hřeben Bionnasay a potom se po pěkném hřebínku až na Dome du Gouter. Tady začíná ta horší část výstupu, protože se napojujete na normální cestu. Nechci být moralista, ale to co turisti, zhusta češi, na normálce předvádějí je děs. Nejenom, že jsou nepřipraveni fyzicky, ale ani materiálně, a ještě se tím chlubí. Věty typu, "hulím a chlastám nejvíc z našeho autobusu, ale nahoru vyjdu i po čtyřech" nejsou vůbec vyjímkou. Po dosažení vrcholu, ze kterého, jsou nádherné výhledy na všechny ty kopce kolem. Jen pro naladění atmosféry například Aig. Verte, Matterhorn nebo Monte Rosa. Po povinné vrcholové fotce utíkáme davu směrem k Col du Midi. Ale sebevražedné turisty potkáváme i tam. U jediného kolmějšího úseku sestupu je hrozen lidí a my brzy zjišťujeme proč. Nejenom, že nemají lano na slanění, ale ani sedák. Po té co jim svůj matroš půjčujeme a děláme malý kurz slaňování někteří klidně odchází bez poděkování! Hmm, lidé jsou různé, nejčastěji ....

Po sestupu přes chatu Torino se nám již začalo stýskat po v té době navlhlých Čechách a tak rychle plánujeme přelézt Dru a pak hajdy domů. Počasí je kupodivu stále dobré a tak, až na pochmurné zprávy o dvou mrtvých Češích, nás od našeho snu nic neodrazuje. Kolem poledního vyrážíme vláčkem na Montenvers. Odsud již musíme po svých a tak se spouštíme svahem na ledovec Mer de Glace. Zde přesně podle instrukcí kamarádů kufrujeme a na úbočí Dru se sápeme infarktovým suťovým svahem kolem hučícího potůčku. Z krátké a příjemné vycházky se stává odporná a dlouhá otročina. Jak se říká, co není v hlavě musí být v nohách. Pod severní stěnou nás již čekají prosluněné bivaky s nádherným výhledem na cestu. Akorát ji slaňuje jedna německá dvojka a tak se můžeme krásně zorientovat. Z toho pohledu je mi až úzko, stěna se zdvihá hladkými plotnami protkanými převisy do neuvěřitelné výšky. Z průvodcem slibovaných pětatřiceti délek bude pohodových jen minimum.

Na večer losujeme o náš jediný spacák, Kuba kupodivu vyhrává a tak noc mimo něj připadá na mne. Nakonec to docela šlo. Ráno nás probouzí budíček a posléze také pětice lezců - Španělů, kteří nastupují do stěny. Zůstali jsme na ně koukat jak opaření, ale nic se již nedalo dělat. Nakonec, oproti jiným hrozným zkušenostem, to bylo docela příjemné. Španěláci byli docela milí, lezli rychle a s šutry až překvapivě šetřily.

Prvních sedm délek je celkem v pohodě. Nechápu proč, ale štandy i postupové jištění jsou vyborhákované. Svou hustotou připomínají Kamýk či Srbsko. Od police po sedmé délce se však charakter cesty výrazně mění. Borháky mizí a skála se výrazně přibližuje kolmici. Úžasné plotny jsou protkány soustavou spár, koutků a sokolíků mizících za obzorem. Jištění je většinou vlastní, až na některé těžší úseky. Zde můžete nalézt smyci zaklíněnou za balvanem nebo starého frienda. Po asi 7 délkách nad policí tj. po 14 délkách celkem se cesta lehce pokládá a je již lehčí. Kolem půl páté dolézáme na Bloc Cointe a 20 délek prvního dne je za námi. Sedíme na místě bivaku a koukáme jak hrozen Španěláků visí ve skobách délku nad námi. Mají v plánu bivakovat někde výš. Poté co to přehákovali je řada na nás. Naší těžkou, hnusnou krysu necháváme u bivaku a nalehko lezeme a hákujeme tenkou koutovou spárku za 6c a 6c+ (vystačili jsme se sadou stoperů a sadou friendů o deseti kusech, jsou tam také skoby a nějaké stálé friendy) . Tím naše dnešní práce už opravdu končí. Necháváme v každé délce viset jedno lano a už baštíme večeři a připravujeme se na noc. Výhled je naprostá paráda, vpravo dole Chamonix zalité sluncem, vlevo nahoře nádherné kopce s dominující Aig. du Midi. Okolo nás se prohánějí padáčkáři a podle nadšeného výskotu je poznat, že si to také užívají. Noc pod jedním spacákem je v naprosté pohodě a kolem půl osmé už prusíkujeme ty dvě délky co jsme si porenčovali večer. Z naší krysy děláme pomocí pytle, který nese na zádech prvolezec, batoh se kterým se už docela dá lézt. Po dvou těžkých délkách (vylezeno večer) následuje kyvadlový traverz, je tam i lano na přidržení ale lepší slanit na jednom vlastním, pozor ať se Vám taky nesekne. Následuje dalších cca 7 délek lezení na hranu se severní stěnou a poté dalších 5 na vrchol. Dejte bacha ať se neprásknete moc vpravo ke hraně, jde to tam taky, ale....

Na vršku už vychutnáváme sluníčko a pohodu, že už nemusíme dál lézt. Následuje sestup před kterým jsme byli varováni ať dáváme pořádně pozor a důvod byl. Asi 10 metrů pod hranou na které vylezete začíná slanění koutem. Je třeba slanit cca 55 metrů, ale není problém cestou přesednout. POZOR poté následuje cca 30 metrů vodorovný TRAVERZ doprava (ve smyslu když stojíte čelem ke skále). Je tam i lano a pár štandů na zajištění. Sestup dál pokračuje slaňováním a scházením stále doprava a dolů až dorazíte na hřeben Flammes de Pierre (sestup je pěkně orientačně nakreslen v českém průvodci Skalní výstupy v oblasti Mont Blanku jen metry někdy nesedí). Kousek sestup po hřebeni a potom mělkou výraznou rýnou slaňováním a scházením doleva (ve smyslu když jdete po hřebeni dolů) směrem k chatě Charpoua. Intuitivně v jednu chvíli je třeba uhnout doprava (opět ve smyslučelem ke skále) a po lávkách dojít k ledovci Charpoua. Tam nazouváme mačky ( my měli jedny na dvojku) do ruky cepín a my každý s jednou mačkou a jedním cepínem navázaní vyrážíme skrz seraky k chatě. Máme štěstí a cesta je vyšlapaná, jinak vede víceméně po vrstevnici skrz seraky a až pak klesá dolů. Unavení, ale šťastní dorážíme kolem osmé hodiny k chatě a zvesela se ptáme jestli můžeme přespat. Slova "chata je plná" nás nejdříve lehce zaskočí, ale začínáme si zvykat. Rychle tedy shazujeme matroš, přebalujeme a za počínajícího soumraku spíše sbíháme než scházíme na ledovec Mer de Glace, kam dorážíme za úplné tmy. Potom již následuje jen proběhnutí napříč ledovcem, kdo zná ví..., a vylezení po žebříkách. Stojíme u vláčku a koukáme na přicházející bouřku a nádherné blesky. Následuje poslední bivak u nástupiště a ráno nasedáme na první vláček a mizíme do údolí s pocitem uspokojení. Tady končí můj proud vzpomínek a mysl se vrací do reality, do auta, na silnici. Ale červík vzadu v hlavě už zase začíná vymejšlet další plán, který bude vyžadovat ještě více energie a plánování.

Bobr a Kuba

Další: Finále
Předchozí: Zase po letech...
Obsah