Ročenka 2002

Zase po letech...

Je osm hodin večer a konečně sedíme se všemi věcmi "U Švejka" - útulná hospůdka v Dejvicích - a začínáme popíjet na zdar naší cesty. Kolem deváté bereme na záda ohromné krysy a vyrážíme směrem Hlavní nádraží kde na nás už čeká vlak. Setkáváme se zde ještě se dvěma kamarády, všech šest nás kupuje lístky - na něž dostáváme hromadnou slevu, pivo na cestu - tam už beze slevy a přesně na čas - tedy 21:39 vyrážíme směr Tatry. Cesta vlakem je jako vždy zajímavá a společensky náročná stejně jako celý přesun až do Bielej vody kežmarskej, kde konečně vystupujeme z posledního dopravního prostředku a už nás čeká jen cesta po svých na Brnčálku. Po divoké noci a opojném ránu se táhneme jak smrad, ale stále více se blížíme našemu vytouženému cíli - chatě. Ale i tak se naše znavené hlavy občas odpoutají od struktury sněhu pod nohama a hledí okolo, jak že to teda vlastně vypadá s podmínkami, sněhem atd. Poté, co jsme se přiblížili až na dohled chatě, tak moje a v zápětí i Bobrovi oči spočinuli na Malém Kežmarském štítu a skoro nemohli uvěřit. Dost už bylo napínání o čem celý tento článek bude. Jsem zde již čtvrtou zimu a pořád jsem jen slýchal o skvostné cestě na Malý Kežmarský štít a často jsem si ji i prohlížel v místních průvodcích a hledal, kudy se vine nahoru a asi i tajně doufal, že třeba jednou....NO PŘECE, ŽE PŘIJDE TAKOVÁ ZIMA, ŽE BUDE HODNĚ LEDU A VYTEČE BOCEK... Vím, pro staré pardály, kteří brázdějí hory už nějaký ten pátek, to nebude taková zvláštnost, ale podle informací od chatára už 15 let nebyl vyteklý, a tak po prozkoumání stěny vznikla akutní potřeba a začal se rodit plán. Hned poté co dorážíme na chatu, se ptáme, jestli je opravdu lezitelný. Po podrobnějším průzkumu totiž zjištujeme, že nad prvním štandem kousek ledu chybí. K naší radosti se dozvídáme, že letos má již asi pět přelezů a jeden zrovna den před tím než jsme přijeli. Vybalujeme věci, dospáváme deficit a kolem sedmé hodiny již dole vaříme a zpovídáme borce, který to předevčírem lezl. Říká nám, že to místo bez ledu jde obejít Szczepanským a tedy náš plán na další den je hotov. Vstáváme v šest hodin, něco pojíme a už šlapeme pod nástup. V první délce se Bobr pochlapil, neboť prvních 20 metrů nešlo kloudně zajistit a lezl po pěticentimetrové nesourodé krustě ledu. Dále to pak už bylo lepší a cestu jsme si vychutnali. Bylo to víceméně 8 délek ledu tak okolo 65-75°, s jedním asi šestimetrovým místem 90° ledu. Cestou byly dva štandy a jinak se dalo dobře vrtat (někdy ne úplně celá vrtule, ale lepší než v první délce). Díky tomu, že v celých Tatrách bylo málo sněhu, tak sestup na chatu po německém žebříku nebyl lavinézní a tedy v pohodě. Celá cesta nám trvala od chaty k chatě asi 8 hodin - to jen tak pro orientaci. Během následujících tří dnů všichni lezeme různě po dolině za proměnlivého počasí a poslední den ještě stíháme za nádherného sluníčka vystoupit na Baranie rohy, odkud je nádherný výhled na celé panorama Tater. Potom honem dolů a do doliny ke stánku v Tatranské Lomnici na autobusovém nádraží, kde vlastně celé tyto čtyři nádherné dny naší skvadry azury odstartovaly. V lednu sedíme na zahrádce, popíjíme pivko, zahříváme se vynikající slivovicí ( 52% za 30,-Sk ) a poté již vyrážíme směr Praha. Po návratu do Prahy, kde je v tu dobu cca 15 stupňů nad nulou domlouváme, že už by to tedy chtělo vyrazit někam ven na skalky, a tak v sobotu vyrážíme na Kamýk, ale to už je jiná kapitola.

Takže až někam vyrazíte ať Vám taky přeje štěstí.

P.S: Pavel Jackovič udělal pro případ, že budou špatné podmínky a lavinézní Německý žebřík, slaňovací linii začínající na vršku Szczepanského věže. Více info na chatě.

Účastníci akce: Bobr Nondek, Kuba Frinta, Luboš Klesa, Honík Čáka, Pavel Staněk a Jirka Skot

text a foto: Kuba a Bobr

Další: Měsíc na Blanku
Obsah