Ročenka 2001

Jeden dlouhý den v Tatrách

Poté co jsem nasliboval, některým lidem že s nimi pojedu do Tater, jsem se nakonec vydal na východ spolu s Macínem, tím bych se měl asi omluvit Míše které jsem to zprvu slíbil a posléze na to zapomněl. Takže promiň Míšo. Jak už to tak při jízdě do Hor bývá, byla nás hrstka, tedy konkrétně čtyři. Já, Macín, Bobr a Štika. Cesta vlakem byla naprosto v pohodě, zabrali jsme si totiž celé kupé do kterého jsme nechtěli nikoho vpustit včetně pana průvodčího. Ale když jsme mu nakonec vysvětlili, že dveře nemáme přivázané kvůli tomu, že nemáme lístky, ale kvůli tomu, že nemáme rádi lidi co se nám bez dovolení dívají do zavazadel, pochopil. Po jeho odchodu jsem se znovu pěkně zabednili a ze spokojeného spánku nás pak již vyrušovali jen výkřiky z okolních kupé. Nádražka v Popradě podle Bobra a Štiky opět nezklamala a tak jsme se jen hezky usmáli na paní za pultem a dál spokojeně okusovali svačinu z domova. Pak už nás čekala jen vleklá ale pohodlná cesta k chatě na Zeleném plese, kterou jsme absolvovali více jak z poloviny za vydatného deště. Okolo v lese se míhalo nebo postávalo spousta lidí které evidentně déšť zaskočil stejně jako moje boty, které se po pár set metrech chůze v potoce jenž měl být evidentně cestou totálně promočili. No ještě že bylo teplo a mokré věci kde usušit.

Byly to moje třetí hory a vlastně první Tatry, takže se bylo ještě hodně co učit. To, že Tatry nemusí být žádný med jsem spolu z Macínem zakusili dosyta, poté co v jedné cestě na Kozího Mnicha, která měla být za pět nebo tak nějak, málem vytuhli na prvním štandu. Štand to byl opravdu pěkný, pokud si dobře vzpomínám tak přehoz a dva frendy do vertikální spárky v převislé stěnce nad ním. Ale právě ta převislá stěnka byla jistou překážkou v dalším postupu. Po asi půlhodinovém zkoušení zprava a zleva a po opětovném studiu jak jsme si mysleli přesného nákresu, jsme došli k závěru, že to prostě jinak než přímo nepůjde. No nechtělo se mi, ale co jsem měl dělat. Pár křečovitých kroků pak do madla a už jsem se vyprsoval přes hranu. No kolena se mi docela klepali, přece jenom do štandu se nikomu moc padat nechce. Macín to pak dal taky, i když musel nastavit všechny své zbývající smyčky, aby po sléze za sebou vytáhl krysu, s kterou to prostě přelízt dost dobře nešlo. Druhý den bohužel musel Macín ze Štikou odjet a tak jsem lezl jeden den z Bobrem než dorazil Kuba. Přijeli pak ještě Zdeňka z Míšou. Byl jsem moc rád, že mi dovolili, abych lezl s nima.

Na poslední den padlo rozhodnutí, že ve trojičce zkusíme něco na Žeruchovky. Bylo to blízko a tak jsem si mysleli, že brzy budeme zpátky na chatě a bude dost času na cestu k autu. Ale byl to výrazný omyl. Poté co po hodině a půl od nástupu do cesty jsme viseli v prvním štandu a Míša bojovala druhou délku jsme si říkali, že bychom mohli zrychlit, ale nešlo to. Bylo to fakt nádherný lezení hlavně ta druhá délka prostě paráda: lehce položená plotna s krásnou puklinkou místama téměř bez nohou ale paráda. Třetí délka byla na mě. Po zkušenostech z minula co jsem okolo lezl z Macínem se mi teda do toho mokrého koutku přímo moc nechtělo a tak jsem to zkusil z leva. No a to jsem asi neměl dělat, protože po další hodině a půl strávené v oné délce hledáním rozumné cesty vzhůru jsem to musel vyhákovat po nejtech nějakou sedmičkou. Hlavní teď bylo dostat se nahoru co nejrychlejc. Zdeňka pak sice na mě nadávala, když to hákovala s batohem, ale nakonec to taky přelezla. Na chatu jsem dorazili pozdě odpoledne asi po deseti a půl hodinách trčení na štandech a bloudění ve stěně. Tam jsem se jenom dozvěděli že se ty další čtyři délky na vrchol už nelezou a že se po třetí délce slaňuje dolů. To je poučení pro příště.

Pak už nás čekala jenom cesta k autu a hurá zpátky do Prahy. No byl to opravdu dlouhý den.

Tomáš Lebeda

Další: Bílý pás až do nebe
Předchozí: Finále 12
Obsah