Ročenka 2001

Jiný pohled - Pizzo Badile

Je pátek a já už jsem natolik svěží, že jsem se rozhodl všem zájemcům přiblížit náš výstup na Badile (Aleš a Skot). Teda popravdě prší a mne už nebaví si znova prohlížet eroťák, který jsme všichni prolistovali alespoň desetkrát.

Tak tedy, ve středu jsme vstali ve tři hodiny, stejně jako kluci, zapakovali se a vyrazili pod stěnu. Cestou nás Kuba s Bobrem předběhli, a my začínali tušit, že jejich hanlivé poznámky o našem batůžku (té kryse jako svině), nebyli tak úplně od věci. Začali jsme lézt (cestu Cassin) v půl sedmé, tedy s hodinovým zpožděním oproti plánu. Vypadalo to tam asi jako na chrtích závodech, kolem nás se hnali všelijací pošuci, Aleš měl soutěživou náladu, ale já jsem ho brzdil, protože tři dvojice v jedné délce mi přišlo kurva dosti. Nepočítaje v to, že nám vykopli vklíněnce, začali přecvakávat moje věci ve štandu, nebo se motat v našich lanech. Za deset minut bylo po závodu, byli jsme vítězi na posledním místě, zkrátka měli jsme svůj klídek. Později se za námi vynořila nějaké španělská dvojice, ale ty byli v pohodě, lezli jsme tak nějak s nima.

Cesta byla pěkná, počasí fajn- prostě pohoda lezeníčko, tedy aspoň ze začátku. Asi v půlce jsme začali bejt docela vodvařený. Jednak to bylo fakt dlouhý, ale lví podíl na tom měla taky naše krysa jako svině. Na konci cesty nás čekala opravdová lahůdka, zcela hnusnej komín. Proč hnusnej? Zkrátka krom všudypřítomné vody bylo místy slušně sněhu a některé partie byli "krásně" barevné zásluhou všemožných řas a obdobných slizkých svinstev. Po absolvování této zatěžkávací zkoušky jsme se rozhodly nelézt poslední tři délky (za tři) a nepokoušet se najít bivak na italské straně vrcholu. Bleskově jsme natraverzovali na hranu a rovněž bleskově jsme chtěli slanit (prví den jsme potkali u chaty Čechy, kteří říkali cosi o "krásných, nových, slaňovacích štandech), jenže... První krásný slaňák jsme našli, ale bohužel byl taky poslední. Dali jsme hlavy dohromady se Španěli (které jsme mezitím znova potkali) a setmělo se. Domluva s nima nebyla jednoduchá, ale nakonec jsme pochopili, že pokud jedem dolů, jedou s náma. Tak jsem tedy jel a cestou jsem hledal štand, který jsem samozřejmě nenašel. Tak jsem tedy zřídil slušný přehoz a pozval ostatní. Když jsme všichni čtyři ve zdraví seděli ve štandu, začal Španěl něco mrmlat a jal se zatloukat skobu. Z nějakého důvodu se mu přehoz ve kterém už deset minut seděl přestal líbit, no lidé jsou různé, že! Pak jsem pokračoval ve slanění. Plán byl slanit do rokle pod námi a pak sejít dolů, jenže tma je svinstvo, znáte to. Když jsem přistál v rokli, zjistil jsem, že je to skoro kolmý. Tak tudy to rozhodně nejde!! Tak jsem se postavil na nějakou poličku a počkal na ostatní. Po válečné poradě jsme se rozhodli pokračovat dál komínem (plotny se nám zdáli dosti riskantní, jelikož v noci hovno vidíte a nevíte jestli se vám podaří zatlouct skobu, či něco na ten způsob). Zatlouk jsem skobku, provázal smycí a začal slaňovat. Kolega Španěl projevil nedůvěru v mou skobku a pojistil mne frendem do kterého si za chviličku odsedl. No a za další chviličku jsme se ve skobě houpali oba, protože šutr za kterej frenda založil nevydržel "nápor" a spadl mi na nohy ještě rychleji než Španěl. Pak jsem slanil další dýlku, zrobil štand a modlil se aby šlo lano stáhnout. Když všichni slanili, tak jsme přišli na to že nejde. S Alešem jsme se dohodli zůstat do rána zde a pak že se uvidí. Bylo asi půl druhý. Naši Španělští přátelé daly hlavy dohromady, cosi španělsky breptali a pak přišli na to, že by to mohli sejít dolů bez lana!?!?!? Po mém upozornění, že dolů je to nejmíň 300 metrů neurčité obtížnosti (aspoň tři, čtyři, možná i víc) nám popřáli dobrou noc a zavěsili se nad námi. S Jiříkem sme se rozhodli zrobyti si prima sedátko z batohu. Poté jsme usedli ke spánku. V Kubově žďáráku byla mírná zima. Občas jsme spali. Tu se najednou Španěláci začali pohybovat a Španěl začal vydávat úděsné hrdelní skřeky a zvuky. Chvilku svítili baterkama. Španělka si ovázala alufólji okolo nohou, drkotala zubama a něco drmolila typu merde, puta atd. Zima jim být nemohla, mněli přece tu alufóliji?!? Po lehkém spánku ve visosedu vstáváme asi tak v šest hodin. Vidíme krásnou polici asi dvacet metrů pod námi. Španěly posíláme napřed a sami pomocí šutru vyprošťujem lano. Najdu nádherný štand asi deset metrů pod Jirkovou skobou, další doklad toho co noc skryla. Slaníme na polici a po ní se vrátíme na hranu po které bez problému slaníme dolu. Je půl desáté, tj. po dvacetisedmi hodinách ve stěně. Po sestupu asi hodinku sedíme a spíme pod sněhovými poli. Není kam pospíchat.

Napsal: Skotík a Aleš.

Přepsal: Bobr.

Další: Tatranská oddysea
Předchozí: Sella
Obsah