Ročenka 2001

Vítání občánků, aneb schlastávací víken pro nováčky

Na stěnu, natož do hor, člověk sám nemůže, a proto horoškola má býti i "horolezeckou seznamkou". A tak došlo k víkendovému potlachu na Kubově chatě u Sázavy, kde se, řečeno jeho slovy, měli všichni "schlastat dohromady". V pátek 25.11. se na Bránickém nádraží sešla velká tlupa zelenáčů, plus Kuba a Luboš. Družná sranda propukla už ve vlaku, ačkoliv mám možná zkreslený dojem, protože moje termoska grogu byla tou dobou už prázdná. Jisté ale je, že v letošním náboru se sešli zatraceně zajímavý lidičkové. Namátkou jmenujme krupiéra a motorkáře Jirku, "baníka" Pepu (vystudoval turistiku na šachtě), zasloužilého otce rodiny Martina, Zdeňka s Luckou (nebo Lukáše se Zdenkou, čert ví), přebarvenou blondýnku Petru (A.I.?) jejíž chlapec se nám všem pro jistotu přišel předvést až k vlaku, Moniku těsně po mateřské, Tomáše od hovnocuců (studuje odpady na hnojárně...), další blíže neurčené Tomáše a Martiny, holky zemědělky, a tak dále. Pokud jsem snad někoho nezmínil, je to pouze z nedostatku místa a mé paměti. No, a oddílové matadory, kteří však dorazili až další den, představovat netřeba.

Je jasné, že se jednalo o akci spíše společenskou než sportovní, a tak jádrem víkendu bylo kecání, přednášky, diapozitivy, historky, svařák a hulení. Nejlepší historka prvního dne ostatně padla ještě ve vlaku - Jirka vyprávěl o svých třech kamarádech, kteří na cestě po Austrálii v zapůjčeném autě srazili klokana. Po počátečním zmatku se rozhodli, že když už mají tu chcíplou mrchu po ruce, tak se s ní alespoň vyfotí (...). A jak se tak vesele fotili, napadlo je že je klokánek "nějakej holej", a tak mu navlékli batoh s doklady a s většinou peněz; foťák byl postaven na stativ a chystalo se gruppenfoto. Jenže... v okamžiku, kdy foťák blesknul, se dosud omráčený klokan probral a bleskurychle odskákal do dáli - i s batohem... Zoufale čumící turisté se nezmohli než se před návratem na ambasádu opít levným pivem, při rozumování co mají sakra těm úředníkům říct že se stalo...

No ale zpět ke schlastávačce. Chata byla při našem příchodu poněkud promrzlá, ale rychle se "zaprděla", a to tak že se tam později nedalo vydržet. První večer byl namnoze kecací, právě s využitím diáků a nejrůznějších historek. Ovšem, využilo se i svařákové koření a jedna malá vodní dýmka. Ráno pak dorazili Macín a jeho děvče s Bobrem, a po krátké Mírově přednášce se konečně šlo lízt. Tedy, spíš plulo, protože naším cílem byla jehla na druhém břehu Sázavy. Věc zkomplikovala Kubova pramice, neboť prostě a jednoduše nebyla. Jak jsme dozvěděli od chataře, který nás připádloval sprdnout když jsme si "půjčili" jinou loď, zachytila se naštěstí na jezu kus po proudu. Nakonec jsme všichni stáli na trati pod jehlou samotnou, a dávajíce pozor na vlak, koukali jak Bobr s Macínem natahují lana. Lezení samotné bylo krátké, na břidlici (a ještě v kanadách), měli jsme se hlavně učit slaňovat. Některým v tom trochu překážel strategicky umístěný strom (tímto zdravím Lucku), ale celkem nebylo co zkazit. Po krátkém extempore už následovala plavba zpět, večeře v jedné z místních hospod nebo na chatě, a příprava na poslední úkol dne: noční orienťák. O tom se mnoho rozepisovat nebudu, jen vězte že ho naplánoval Míra s Lubošem, natáhli trasy tak aby si každý zaběhal do kopce, a podstatná část se běžela korytem potoka. Ten samozřejmě nebyl vyschlý, zato trochu zasněžený. Do chaty jsme dorazili dosti pozdě v zatraceně zabláceném stavu. A "zlatý poklad", který měl být naší odměnou? Vyklubalo se z něj kilové balení žvýkacích medvídků (a my se tak těšili na zlatou tequilu, jéé...). I když je fakt, že třicet horolezců tiše přežvykujících plnou tlamu medvídků a zapíjejících je svařákem, to byl také pohled pro bohy.

Protože stálí oddíloví členové byli již přítomni v hojném počtu, rozdělila se oslava do obou dvou chat. V té hlavní probíhala klasická kecací a ksichtová olympiáda, historky "z natáčení", diáky, řešení vztahových problémů, plánování dalších akcí, atd.- prostě vše co dělají lidé co se delší dobu neviděli. A ovšem, k tomu ještě šampaňské, kytara, a tolik hulení že se už jen z hutného vzduchu uvnitř motala palice. Vedle mezi nováčky se nějakou dobu cvičily uzly a pak se Míra jal vyprávět "horolezecké pohádky". Bylo jich hodně, např.: O prstu urvaném, kavkou sežraném, O hladových svištích, O chlapovi, jež stihl pouze pozdravit, nebo O dvou borcích s krátkým lanem. Posledně jmenovaná byla asi nejlepší: Sešli se dva maníci na Adršpachu, jeden se znalostí terénu ale bez lana, druhý naopak. I dali se dohromady, vylezli věž, a místní znalec povídá: "Slaníme ji druhou stranou. Je tam na konci asi dva metry skok, tak se nelekni". Druhý borec začal slaňovat... a až u konce lana si uvědomil, že má jenom třicítku. Skok se tedy prodloužil na zhruba sedm metrů. Když se potom s oběma kotníky vymknutými a se zlomenou nohou dovlekl pod blízkou borovici, zařval na druhého: "Můžeš!" (...) Místní znalec si následně přerazil obě nohy. Naštěstí se jich ujali laskaví místní, a včas je dopravili do nemocnice. Každého zvlášť, pro jistotu...

Po Mírově odchodu dorazil silně přiožralý Ondrášek, a pokusil se pokračovat v přednášce ("A ještěéé váám povíím njééco k těm povééélům..."). U toho jsem již bouhžel nebyl, takže mohu pouze hádat, že se ostatní dobře bavili. No, vedle mezitím zhoustla atmosféra (doslova) a zhrubly vtipy, takže s ohledem na mravní vývoj mládeže jež bude tyto stránky číst, shrňme: kalilo se až do rána. Neděle už byla krátká a naplněná hlavně přípravami k odjezdu. A tak odpovídající tečku za srandistickým víkendem udělala Petra, když do naprostého, kocovinou umrtveného ticha ve vlaku zničehonic jásavě zvolala:"Já jsem normálně nedávno viděla takovej supr pekáč!"

Žijte blaze, chcípejte pomalu, a nashle na posledním slanění,

Martin Ráž

Další: Zamyšlení
Předchozí: Slovinsko aneb jak jsme jeli do OSPU
Obsah