Ročenka 2001

Monzino tour v ruském stylu

Poslední dny před odjezdem na Peuterey jsem pendloval mezi Hudáči ostošest a kupoval stále další krámy. To neustálé ,,co kdyby", změnilo naše batohy na ruské samovary a moji peněženku na pustou step. Pohádkový bivak na kamenné plošince s výhledem do údolí byl dostatečnou odměnou za TO všechno. Kupodivu i počasí k nám bylo velmi přívětivé a nic nebránilo pustit se následující den do normálky na Augilles du Croux. Nebyl to sice žádný CORE, ale ty pětková místa daly pěkně zahulit.

Ani v nejtěžších místech jsme s Mírou nepřestávali pokukovat po naší princezně Peuterey a nedošlo nám, že tato potvora nesedí na hrášku, ale na hustém serakovém poli, které jak později řekl chatař Picollo je very crazy. Ale nepředbíhejme. Místy, na můj vkus, dosti exponované devítidýlkové slanění byla taky pěkná taškařice. Sjeli jsme lezečkami sněhový splaz až k věcem na nástupu. ,,Ty Frantíci co šli za námi a zapytlili cestu v půlce, nám snad hrabali ve věcech!, zalamentoval jsem Mírovi, který začal zpod kamenu tahat podivně vypadající věci. Jeho ztuhlý obličej rozchechtal až pohled na moji hnusně ožranou botu, která byla ve srovnání s jeho okousanými tkaničkami a ,,kousíčkem,, kůže asi velmi šťavnatým soustem hladového svišťáka. Nemohli se potom divit, když následující den Míra přerušoval celodenní siestu metáním kamenů na místa, kde tušil, že jsou!

Úterní budíček v 1.48 měl být předznamenáním nadcházejícího boje se stěnou. Vybaveni na dvoudenní zápas o život jsme za velkého tepla a úplně jasné oblohy stoupali sněhovou plání. Ta se posléze změnila ve skalnatý komín, který končil v sedle Innominata. S vycházejícím sluncem paradoxně zapadla naše naděje přejít ledovcové pole k nástupu. Měl jsem tam takový drsný řečičky, že do toho jdu a tak, ale Míra mě přesvědčil, že bychom tam zajeli jak do medu a možná se po zbytek krátkého bytí dívali na modrou oblohu zpoza desetimetrových ledových oblud. ,,Nu což, dáme si alespoň pěknou hřebenovku, zněla Mírova slova. Asi po 150-ti metrech se lámavá skála změnila na blátem slepené balvany a každou kompaktnější skalku jsme vítali s nadšením. Kolem poledne se před námi, za zvuku padajících kamenných lavin na protějším svahu, rozprostírala celá jižní stěna Blancu.( Ondráš a Čákys jsou fakt velký borci. Klobouk (helmu )dolů, před jejich výkonem na Breuillardu!).

Jelikož píši tyto řádky, je zřejmé, že sestup po ledovci dopadl také šťastně. Tak jsme se na oslavu v našem orlím hnízdě opět demonstrativně přežrali...

Na závěr pár slov tomu, kdo by měl v úmyslu vyšlápnout si na Monzino a výše. Nemusíte se bát, že budete čekat na svou cestu! Za pět dní jsme potkali suma sumárum 4 lidy + jednoho chataře. Cesty jsou pravda o fous těžší než na Kamýku, leč na hory velmi slušně odjištěné. Takže pokud se nebojíte svišťů, trhlin, bouřek a přelezete 6a a víc neváhejte, neboť chatař Picollo je smutný, že mu heliport zarůstá travou...

Jak se píše Brojlard, Inomináta?

Luboš

Další: Grandes Jorasses
Předchozí: Bílý pás až do nebe
Obsah