Ročenka 2001

To je frajeřina nemít nato, aneb jak jsme schudli na brači

Po absolvování víkendového kurzu teorie jsme se na začátku září vypravili jako vyškolení potápěči na Brač. Rozbili jsme svá prasátka a hurá! -- týden potápění a týden lezení! A navíc vše za teplíčka a jižního sluníčka -- no teda, takový byl plán. Už před hranicemi zvoní Kubovi mobil a šéfík potápěčské základny MANJANA Míra, že prý se mu rozbila kára a stojí na 140. km za Vídní a jestli máme místo pro nějaké lidi a věci. Nabrali jsme tedy obrovský balík hajzlpapíru, 2 trosečníky, káru vyhodili do škarpy, a to vše pod dohledem rakouské policie.

Po dalších drobných nedopatřeních, které ani nestojí za to jmenovat, jsme dorazili Brač. První den pařák -- paráda -- šnorchlování, opalovačka, prostě pohoda. Druhý den začíná chcát. Trojkový neoprén není optimální, je pěkná kosa. Každopádně i tak je pro každého první ponor zážitek. Ota je výborný instruktor, tak to celkem jde. (já osobně mám dojem, že nebýt jeho, tak tu masku prostě nevyleju!). V dalších dnech pokračují jednotlivé ponory -- každý jich má v rámci kurzu 5. Po 3. ponoru jsem to sice chtěla vzdát, ale nakonec jsme dokončili kurz a ploutví přes prdel dostali všichni. Počasí je konstantně špatné, a to Mírou slibované azúro furt ne a ne přijít. Ve vichru létají stany, ploutve i podprsenky (měla jsem fakt pěkný plavky -- nový).

První oficiální ponor byl opravdu vtipný. Po boji o cajk jsme se nalodili na Mírovu jachtu a dopluli do zátoky Rasotica -- výletu se účastnila celá naše bandička. Měli jsme se jít podívat na vrak a na kyjovky. Náš nástup byl vskutku triumfální -- ve svém výkonu jsme prý předčili i mnohokrát zmiňovaného pražského psychiatra Jerolímka, kterému se podařilo přežít úprk ze 30 m jen díky tomu, že dokázal ve flašce vytvořit vakuum. Svůj výkon okomentoval slovy: "To je frajeřina nemít na to."

Po Mírových přesných instrukcích jsme odhodlaně zahájili ponor. Totální chaos ukončilo až Kubovo ukazování, že se jde zpět na hladinu. Míra nás doslova "zjebal" -- dovoluji si použít jeho přesný komentář - : "Ty vole, na to se můžu vysrat! Takovej nástup sem už dlouho neviděl. Napadali ste tam jako pytel sraček. Všichni ste se na mě totálně vysrali a hrabali se na dně jako prasata," atd. Avšak Skot zabodoval nejvíc, v 7 metrech zjistil, že mu nejde automatika. Místo vzduchu mu dávala vodu. To bylo okomentováno ještě peprněji, no není se co divit.

Druhý pokus už vyšel, byla to paráda!

Pak už jsme si půjčovali cajk sami a v naší zátoce udělali pár pěkných ponorů. Občas se naskytly pohledy typu -- Míša s Péťou šnorchlují asi 100 m zpět na hladině, protože ztratily směr a musely se vynořit na otevřené vodě nebo Danča se Skotem se vracejí z ponoru v plném potápěčském vybavení pěšky asi kilák po souši, protože zajeli do jiné zátoky. My s Kubou jsme měli štěstí, vždy jsme trefili do té správné zátoky. Původně jsem chtěla napsat, že má Kuba vytříbený smysl pro orientaci, ale ostatní mi to díky poslednímu ponoru vymluvili.

Ten poslední ponor jsem naštěstí s Péťou vzdala již v počáteční fázi příprav. Nemohu posoudit, jak vše probíhalo pod vodou, ale ze břehu to vypadalo tak, že všichni provedli naprosto nekoordinovaný výsadek v samém středu lodního koridoru, a to s bojkou, kterou si spustili tak 300 m od místa ponoru. Sem tam se kdosi vynořil na hladinu a opět zmizel, ale vrátili se kupodivu všichni.

Dám prostor i těm, co pod tou vodou byli, ale fakt kecaj!: Nekecáme. Jsme už fakt "mistři potápěčského umění". Posuďte sami. Zanoření pod vodu 100 m od břehu na otevřeném moři v křižovatce lodních cest, zběsilý ponor do hloubky 15 m a okamžitý výstup na hladinu. Varovného nápisu computeru "Slow, Slow" nikdo nedbal. Následovalo zmatené potápění a hledání jakéhosi skalního města. Bojka se nám jaksi posunula, asi nebyla dostatečně ukotvená, že. Ale jinak jsme si to všichni móóc užili.

Jó a Budka ho prý našla.

Večer jsme se ještě naposledy pobavili se všema lidičkama, které jsme tam potkali. Byli moc príma, ale Budka byla stejně nejlepší! Naní fakt nemáme, viď Dančo!!!

Ráno trajektem do Makarské, první české noviny po týdnu a konečně přesnější informace o tom, co se ve Státech vlastně stalo. Trocha té nostalgie padá i na nás...

Přímo nad Makarskou, resp. nad Brelou je lezecká oblast, kterou jsme se rozhodli prozkoumat a po tom týdnu poflakování podat konečně nějaké ty výkony -- pravda končí u 5C, ale oblast je to fakt hyper!!! (super se prý říkalo už loni) Dva sektory, celkem asi 50 cest a obtížnostně pro všechny. Bohužel ale člověk míní a počasí mění. Té vody bylo už až moc a té, co padá seshora ještě víc. Po dvou dnech lezení jsme to otočili zpět na Prahu.

Jo a chorvatský policajti jsou fakt pěkný kurvy.

Zdenka a mistr potápěčského umění Danča

Další: Finále 12
Předchozí: Úvodník
Obsah