Ročenka 2001

Bílý pás až do nebe

Pizzo Badile jsem poprvé viděl na fotce v Horolezecké encyklopedii od Diešky. I z malé, černobílé fotky jsou dobře znatelné plotny v pravé části severovýchodní stěny. Jen málokdo by nezatoužil si vyzkoušet své nervy a lepičku na tak pověstné stěně.

Při našem prvním pokusu jsme dopadli jak sedláci u Chlumce. Zimní výstup jsme na přelomu července a srpna opravdu neplánovali. Nicméně jeden pozitivní efekt tato akce přeci jen měla. Pohled na Badile od chaty Fura je prostě super. Severní hrana z které spadají na obě strany nádherné plotny obklopené ledovci, se podobá obřímu kýlu lodi brázdícímu zpěněné moře. Museli jsme se sem prostě znovu vrátit.

Na Badile jsme vyrazili letos v červenci znovu. S dobrou předpovědí a optimismem jsme se hnali švýcarskými tunely vstříc našemu snu. Kubova, mnohými akcemi opráskaná felície ani letos nezradila

a tak jsme již večer mohli spokojeně zalézt do spacáku v dolině Bondaska. Ráno vyšlápnout celkem přijatelný nástup na loučky nad chatou Fura, postavit stan a čekat jak to zítra dopadne.

Našim hlavním cílem byla cesta "Via linea bianca", jak mně analfabetovi bylo vysvětleno Cesta bílých pásů. Vstávat ve tři a soukat do sebe vločky není sice mou nejoblíbenější činností, ale je to lepší než neplánovaný bivak. To nám potvrdili i kámoši Aleš s Jirkou, kteří si po zabloudění při slaňování hrany vyzkoušeli obojí. Cesta bílých pásů vede nejprve položenými plotnami, s několika vypečenými rajbasy. Ty nejsou zajmavé pouze obtížností, ale i delšími odlezy od jištění, které bylo vesměs s předponou mikro. Ostatně z obdobných jistítek se skládalo i nemálo štandů. Po několika délkách se stěna začne zvedat a cesta pokračuje systémem spár a komínů. Vzhledem k tomu, že nejsme žádní velcí spáraři, dostali naše ruce a kotníky pořádnou sodu. Taky pohled na druholezce jak se zoufale cuká v komíně potěší prvolezcovi pocuchané nervy. Závěrečný kout se sněhem jsme pak už nějak přebrodíli až na hranu kde cesta končí.

Klasik říká, že cesta končí až v táboře a v případě Badile měl pravdu dvojnásob. Slaňovací hrana je sice vykruhovaná, nicméně před určitou "nelogičností" jsme byli několikrát varováni. Hned po prvním slanění jsme také zakufrovali. Co jsme říkali o autoru slanění by Rychlým šípům způsobilo žaludeční katar. Naštěstí je na hraně spousta bludných štandů kterými si jde vypomoct.

Jako další cestu jsme si chtěli vylézt také klasiku od Cassina. Kluci ho doporučovali, i přes silný zážitek s bivakem. Nicméně vše bylo jinak. Asi v půl jedné mne vzbudilo zoufalé "Help, help" směrem od hrany. Jako novopečení instruktoři, vybaveni všemi možnými teoretickými znalostmi jsme se hned hnali zachraňovat. V batohu jsme měli vše potřebné, od prezervativů až po igelitový pytlík na ostatky. Nakonec to byl jen jeden vymrzlej, promočenej a připo.... Ir s naraženým ramenem. Tak jsme dali Cassina až další den.

Na závěr bych chtěl složit poklonu Igoru Kollerovi a Standovi Šilhánovi. Výstup Linea bianca byl opravdové horské dobrodružství.

Rád bych přidal pár užitečných informací, jako doplnění ke Galerii????. První část nástupu lze vyjet autem za poplatek 10,- SFR, kupte si ho, dávaj pokuty. Spát lze v pohodě na loučkách pod severní hranou což je asi 2 hodiny od nástupu, jen pozor z některých trávníčků se při dešti stávají rybníčky. Stanování je tolerované a všeobecně využívané (zmínku o nedělání bordelu jsem chtěl nejdřív vynechat, ale jistota je jistota). Před lezením si v sedýlku pod hranou můžete nechat těžký boty a nějakou tu tyčku na občerstvení při návratu. Zbytek nástupu lze přejít v teniskách a podle podmínek i bez cepínu. Po hraně přijedete až přímo do sedýlka takže už nemusíte nikam dál chodit a jste u svých věcí. Lezení na této nádherné stěně určitě stojí za to počkat si na pořádné počasí a třeba přijet i vícekrát. Občas je třeba se ve stěně orientovat spíše podle lezeckého citu než podle náčrtku v průvodci tak hodně štěstí.

Ať Vám počasí přeje.

Bobr

Další: Monzino tour v ruském stylu
Předchozí: Jeden dlouhý den v Tatrách
Obsah